Je vlahé nedělní ráno, nikde ani živáčka. Filip Kraus vyráží z Křemýže na Teplicku, kde bydlí, a za pár minut už sedí na břehu zatopeného lomu Barbora. Má políčeno na další úlovek. Jeho hlavním koníčkem je teď rybolov, ačkoli hrál sedm let v obraně za Sokol Křemýž. Za fotbalem ale udělal tlustou čáru. Když mu jeho fotbalovou minulost připomenu, přepadne ho nostalgie.

„Dětství, dospívání, to vše je pro mě spojené s fotbalem v Křemýži. Rád vzpomínám na své kamarády, spoluhráče i protihráče. Chybí mi to,“ vyzná se ze své srdcové záležitosti.

V Křemýži byl jedním z posledních místních fotbalistů, kteří kopali za Sokol. To už byla kopaná ve vesnicí vzdálené 10 kilometrů od Teplic v kritickém stavu. Poté se ji ještě snažilo zachránit pár nadšenců, sezona 2014/2015 ale byla poslední v padesátileté historii klubu. S koncem fotbalu přestala vesnice žít, poslední ranou pak bylo nedávné zavření hospody.

CHYBÍ SPORT I KULTURA

„Nic tu teď není, žádný sport, žádná kultura. Ani lidé tu přes den nejsou, jen pár nás starých. Ani přes víkend vesnice nežije, nepořádají se tu žádné akce, je tu mrtvo,“ mrzí Waltera Schneidera, starousedlíka, který za Křemýž kopal v 60. a 70. letech. „Skoro 20 let. Byli jsme dobrá parta místních kluků, chodili na pivo do hospody, slavili výhry, zapíjeli prohry,“ vykládá energický chlapík, který už má dávno na hrbu sedm křížků.

Fotbalisté proboštovského béčka Jaroslav Bůžek a Václav Sedlák
Sokol Bořislav už je deset zápasů bez jediného bodu. Béčko Proboštova jede

Procházíme se spolu po vesnici a během 20 minut potkáme jen jednu paní produktivního věku. Dojdeme na náměstí před zavřenou hospodu, kde sedí Waltrovi vrstevníci. Dívám se na velký nápis na zdi budovy. „Hospůdka U vráceného mládí,“ čtu a při pohledu na tři muže a jednu ženu, kteří si krátí dlouhé dny společným klábosením, si pomyslím cosi o smutné ironii.

„Na fotbal jsme rádi chodili. To tu alespoň něco bylo. Teď už je po všem. Mladí si radši dají trávu, alkohol. Fotbal je nějak nezajímá,“ uleví si jeden z místních.

V Křemýži se hrál fotbal už před válkou. Do oficiálních soutěží se ale klub zapojil až v první polovině 60. let. Krajskou soutěž si nikdy nezahrál, 50 let balancoval mezi okresním přeborem a IV. třídou.

Téměř vše zažil Josef Smil. V klubu plnil roli hráče, správce hřiště, předsedy, kustoda a dalších funkcí. Vyrážím za ním do nedalekých Hostomic, kde žije. V altánku své zahrady s ochotou a zápalem sobě vlastním ukazuje kroniku klubu s dobovými fotografiemi.

Proboštov (v modrých dresech) hrál s Bohušovicemi 0:0. V penaltovém rozstřelu byli úspěšnější hosté.
FOTO: Proboštovské trápení v koncovce vyvrcholilo při penaltách

„Klub byl založený v roce 1964. Do té doby fotbalisté jezdili na různé pouťové zápasy, přáteláčky, nebyli registrovaní. Já hrál na všech možných postech, 15 let jsem ale kopal pravého beka. Měli jsme pěkné hřiště, od začátku travnaté,“ usmívá se bývalý kapitán Křemýže při vousatých vzpomínkách.

„Teď už je vše pryč. Víte, jak to říkala paní Jirásková ve filmu Kožené slunce: Kde nehrajou fotbal, tam chcípl pes“.

BUŇKY BEZ SPRCH

Konec fotbalu v Křemýži přicházel plíživě. Nad vodou ho držela vášeň Josefa Smila a poté, co přestala hrát generace staré křemýžské party, i pár přespolních fotbalistů. Martin Rigo, který v současnosti snad jako jediný ze staré party křemýžských playerů z přelomu tisíciletí stále aktivně kope, byl jedním z nich.

„Přišel jsem někdy v roce 1998, kdy v klubu byla dobrá parta. Podmínky byly hrozné. Měli jsme jen tři buňky bez sprch, takže po každém tréninku a zápase jsem jel domů špinavý,“ vybavuje si Rigo doby téměř pionýrské.

Byl u slavného postupu Sokola, který sice v důležitém duelu o vyšší soutěž nedokázal Novosedlice na svém hřišti před 150 diváky porazit, přesto ale dodatečně postoupil.

Sokol Křemýž - Sokol Suché 0:3
FOTO: Hrivňák Křemýž otrávil, Janota ji pak góly dorazil

„Pak se to hodně omladilo, přišlo ještě více kluků odjinud, ten zájem ale postupně upadal, i já jsem skončil,“ vypráví aktuálně hráč Sokola Suché.

„Problém je v tom, že obec je malá, fotbal je i v Ohníči, tak se tu při uvadajícím zájmu mládeže o kopanou těžko shání lidi. Děti, které znám, se spíše věnují individuálním sportům,“ přidává svůj pohled Filip Kraus, který kromě hraní fotbalu pravidelně sekal křemýžský trávník.

U definitivního konce křemýžského fotbalu byl František Kukla. Na vesnici vyrůstal, bydlel téměř u hřiště. Vždy, když bylo nejhůř, dokázal sehnat kamarády, kteří šli Křemýži pomoct.

„Postupem času ale byly od svazu čím dál vyšší nároky na kabiny, sociální zařízení. Začali jsme shánět peníze, většinu jsem hradil já ze své kapsy. Vše ale vypadalo dobře, vyhodily se staré buňky, místo nich měly být nové. Sezonu jsme hráli na hřišti Kostomlat a pořád to nebylo hotové, navíc svaz po nás chtěl, abychom měli počítač, protože přišla doba elektronických zápisů. To už bylo finančně neúnosné,“ vrací se Kukla o tři roky zpátky.

DRESY MÁ NA PŮDĚ

To už vše táhl sám, i fotbalový „blázen“ Josef Smil hodil flintu do žita. „Došla mi trpělivost. Paradoxně zrovna ve chvíli, když byly kabiny hotové, dokonce jsme měli i parádní nové dresy a vybavení, ještě to vše mám na půdě. Ale už nebylo kde brát, hráčů bylo málo,“ říká Kukla bez obalu.

„Mladí dnes s ničím nepomůžou, po zápase chtějí být do pěti minut pryč, dokonce ani na pivo nejdou,“ přidává své negativní zkušenosti.

Fotbal
V Křemýži inzultovali, osud zápasu bude řešit svaz

Fotbal v Křemýži tak definitivně umřel. Fotbalové hřiště se jednou za čas poseká, obec Ohníč, pod kterou Křemýž spadá, se o něj snaží starat.

„Jednou za dva roky je na hřišti dětský den, jinak slouží jako cvičiště pro psy. Kabiny, sociálky, to vše je připravené, ale nejsou lidi, kteří by klub vedli, kteří by tam hráli. Mrzí nás to,“ krčí rameny Tomáš Kolek, ohníčský radní a paradoxně také funkcionář fotbalového Baníku Ohníč.

Právě do Ohníče musí jezdit ti z křemýžských fotbalových fandů, kteří chtějí vidět kopanou na okresní úrovni. Nebo do nedalekých Hostomic či Zabrušan. Tam všude se zatím fotbal hraje. Ale i tam zapálených lidí, kteří mají v srdci místo pro nejkrásnější sportovní hru na světě, ubývá a ubývá.