Žabák nám v Činoheráku ukáže, co se nemá

Publikum Činoherního studia v Ústí (ČS) pohádky miluje! Zvlášť ty vánoční. A svým hercům věří. Není tedy divu, že už je vyprodaná premiéra hry Žabákova dobrodružství v ČS v neděli od 16.00 hodin.

„Vlastně jsme měli vyprodáno dřív, než jsme začali pohádku zkoušet,” říká Jan Plouhar, herec ČS v roli režiséra pohádkové novinky.

Sám v ní hraje „různou škodnou”, tchoře či lasičky; roli Žabáka svěřil Jiřímu Maryškovi. A komu jinému?

Kniha Žabákova dobrodružství je v Anglii stejná klasika dětské literatury, jako Malý princ, Medvídek Pů či Alenka v říši divů. I tu Činoherák nedávno nastudoval, ale pro děti tedy moc není.

To Žabák - který se už v knize Kennetha Grahama (1859 - 1932) The Wind In The Willows (1908, Vítr ve vrbách) prohání na lodi i autem - je „jiný kafe”.

„Dělat Žabáka napadlo naše dramaturgy Vojtu Bártu a Veroniku Musilovou. Já ho režíruji, ale v podstatě je to kolektivní práce,” naoko se brání Jan Plouhar. Režii si zkusil v Ostravě v ročníkovém představení konzervatoře, s kolegou Petrem Patzenbergerem v ČS režíroval animovaný film.

Žabák podle něj okolí zlobí. „Zkouší, co vše si může dovolit - a kdy přes ty prsty dostane,” vysvětluje Jan. „Zvířátka v pohádce mají auta i motorové čluny, on se ale mezi nimi u řeky nudí, jde do světa lidí. Ale tam za velkou neplechu - ukradne totiž auto - skončí v opravdovém vězení. A musí se tak poučit, že některé věci se zkrátka nedělají. Už mu jeho rošťáctví nikdo neodpustí, neprojdou mu, jako u zvířátek.”

O „klasickém” zločinu zde ovšem nelze mluvit. „Jsou to - v duchu názvu knížky - dobrodružství. Žabák vše dělá svéhlavě, nepřemýšlí, co bude dál,” hájí hrdinu režisér.

Věří, že pohádka - „soupeřící” tak s loňskou dokonalou Sněhurkou - bude zábavná, veselá i barevná. A snad i na kouzla dojde. „Rozhodně v ní zahouká vlak. Spolu s dětmi tu objevíme svět páry,” slibuje.

Pohádka ale i poučí. „Žabák - takový ten sympatický darebák - v ní dětem ukáže, že ani zlobení se nesmí přehánět. Že když zajde někdo dál, přes prsty nakonec dostane. Každý si v sobě musí najít hranici, kam už by se zacházet nemělo,” prozrazuje. „Ale ne, napřímo to neřekneme; dáme v ní prostor fantazii i důvtipu dětí.”