První sobotu v únoru návštěvníky Domu kultury Ústí na 3. Plese severočeských patriotů pobaví Alphaville, Michal David, Leona Machálková, David Deyl, orchestr Golden Prag Band či Pavel Vítek.

Deníku v exkluzivním rozhovoru odpovídal Marian Gold z pop kapely Alphaville, slavící letos 30 let vzniku.

Vrátili jste se někdy na místo své 1. show jako Alphaville?
První vystoupení Alphaville bylo skutečně speciální. V průběhu 80. let jsme nikdy nehráli naživo, na nástroje jsme moc neuměli. Začali jsme s muzikou pomocí programování syntetizérů, které díky sekvencím tvořily různé nástroje včetně bicích. Vlastně jsme byli z počátku takoví „studioví šílenci“.

A kdy jste tedy začali živě hrát?
Začátkem 90. let, kdy se naše dovednosti zlepšily natolik, že jsme mohli začít koncertovat. Pro mě to bylo splnění snu a dál je. V roce 1993 jsme konečně začali nacvičovat…

…a hurá na šňůru?
Cvičili jsme několik týdnů a byli dostatečně připraveni na turné. Přišla pozvánka od německé ambasády v Bejrútu. Bylo to krátce po skončení tamní občanské války, tak jsme váhali; nebyli jsme si jistí, jestli je to dobrý nápad. Protože nás ale německé ministerstvo zahraničí ujistilo, že je to bezpečné, a protože jsme byli zvědaví, nabídku jsme přijali. Nicméně jsme byli první skupina ze západu, která měla v Bejrútu hrát.
Koncert se konal na hřišti Americké sportovní university v severní části města, kde bydleli hlavně křesťané.

Bejrút po válce, to musel být podivný, bizarní zážitek, ne?
To vystoupení byl jeden z nejpůsobivějších koncertů, které jsme kdy měli. Bejrút tenkrát vypadal jako Berlín po válce, kompletní ruina. Syrské tanky na každém rohu ulice, všude vojáci… Ale mezi tím chaosem byly náznaky barevných rušných obchodů, pár nóbl hotelů a obrovské luxusní jachty kotvící v přístavu. To nám ukazovalo, jak bohatý dřív Bejrút byl. Však měl také přezdívku „perla Východního středomoří“. Koncert byl fantastický, byli tam nejnadšenější lidé, jaké si umíte představit.

Hráli jste tam pak ještě někdy?
Ano, po třech letech. Ale to město už bylo k nepoznání. Nové krásné budovy po celém Bejrútu, bujarý noční život, obrovské limuzíny, zrekonstruovaná hlavní třída plná luxusních obchodů… Prostě vše, co byste očekával od turistického města v Libanonu.

Když vaše první deska vyšla a hity ovládly žebříčky, byl jsem na vojně v Československé lidové armádě. Jak vám zkomplikovala život a kariéru vojna?
Na vojně jsem měl mnoho problémů. Vůbec obecně jsem měl problémy s autoritami. Vojna pro mě byla skutečně špatné místo. Vyhodili mě ještě před koncem vojenské služby. To byl jeden z nejlepších dnů mého života.

Co říkáte na to, že bychom tehdy teoreticky ve válce mířili na sebe navzájem, byli nepřátelé?
Nemyslím si, že bychom byli nepřátelé. Část mé rodiny žije v Británii, během světové války můj táta sloužil jako pilot v Luftwaffe a můj strýc dělal to samé pro RAF.

Opravdu?
Ano, byla to bizarní situace jako celá válka. Od té doby si můj táta a strýc stanovili v říjnu den, ve který se scházeli, poté co se Německo vzdalo, a každý rok spolu vypili láhev skotský na oslavu toho, že se ve válce navzájem nezabili. Bůh jim žehnej.

Ples s Alphaville: Soutěžte o lístky!

3. Ples severočeských patriotů
Sobota 4. února, 20.00, všechny prostory Domu kultury v Ústí.
Vstupenky za 500 - 900 Kč jsou v prodeji v OC Forum, 2. patro.

Soutěžní otázka: Hráli Alphaville už živě v Ústeckém kraji?

Odpovídejte do pondělí 16. ledna 12.00 hodin na e-maliovou adresu radek.strnad@denik.cz napište odkud jste (místo), připište telefonický kontakt. Heslo (předmět e-mailu) je „Alphaville v Ústí“. Ve hře jsou i VIP lístky; ty umožní návštěvu zákulisí a vyfocení se s hvězdami akce, neodmítnou-li.

Jeden z vašich prvních hitů je Big In Japan. Otevřel vám cestu k publiku i v Japonsku? Máte tam zázemí, základnu fanoušků?
Ani moc ne. V porovnání s našimi ostatními hity právě song Big In Japan nebyl nikdy tak oblíbený. Japonci to asi brali jako jakýsi druh arogance, že jsme tak pojmenovali píseň.

Měli pravdu?
Ale ne, bylo to pouhé nedorozumění; ta píseň nemá nic společného s Japonskem. Zpívá se v ní o tehdejší drogové scéně v západním Berlíně.

Když jste v 80. letech začínali, Karel Gott byl už dávno pop hvězda evropského formátu, úspěšný u nás i v SRN. Jaké to je, když po letech od vás převezme píseň Forever Young?
Byl jsem moc rád, když Karel Gott ten hit převzal. Bez přehánění ten muž je pro mě idol. Dělali jsme spolu duet na jednu naši vánoční píseň, bylo to velmi zábavné. Karel je boží. Přeji mu jen to dobré.

Ten song je nejúspěšnější písní rádií v USA. Dostali jste sošku, či to „odbyli“ diplomem?
Cenu BMI jsme vyhráli loni v listopadu za hit Forever Young proto, že byla její verze tedy ta od známého rapera Jay-Z odvysílaná v USA více než 3 milionkrát.

Už jste ledacos zažili, přesto: Jaké je, přebírat takovou cenu?
Bohužel jsme se předávání nemohli účastnit kvůli našemu turné. Dostali jsme tu cenu o pár týdnů později v Berlíně od našeho vydavatele, který se v Londýně předávání účastnil.

Být „Forever Young“ (tedy věčně mladý), na té touze a iluzi vydělává obrovské peníze kde kdo, hlavně kosmetické firmy či plastické chirurgie. Myslíte si, že ke splnění toho přání mnohých může napomáhat tak trochu i váš velký hit?
Ta píseň sama o sobě má sklon být nesmrtelná. Hrajeme ji už roky, je to udivující fenomén, ke splnění přání „být věčně mladý“ ale bohužel napomoci nemůže. A navíc lidé musí lépe poslouchat její text. „Život je pomíjivý!“ a to je to, o čem se v ní zpívá. To je jediná jistota, o které píseň je. Už jen její začátek: „Pojďme to rozjet, pojďme na chvíli tančit, alespoň na chvíli…“