Docela velké divadlo teď baví USA a Kanadu

Představí tu Labutí jezero, vlastní inscenací „činoherního baletu" s loutkami a maskami. Zná už ji i Francie, Rakousko, SRN, Balkán, za moře letí poprvé.

Pro Deník odpovídala dramaturgyně DVD Jana Galinová. V Labutím hraje Královnu.

Vezete do Kanady celou scénu. Není to trošku šílené?
Bylo by, kdybychom to zkusili s tou původní. Naše dekorace k Labutímu jezeru ale nebylo možné letecky přepravit, museli jsme nechat vyrobit lehčí, hliníkové. I tak letíme bez kufrů, jen s batohy. Naše věci musely ustoupit scéně a kostýmům. Vezeme je jako spoluzavazadla, jinak se nedoplatíme. Letecké společnosti změnily tarify… Je to tedy těžké i přesto, že cestu podpořily Ústecký kraj a Litvínovská uhelná společnost.

Labutí jezero už hrajete roky…
Ano. V režii Jurije Galina jsme ho nastudovali v roce 2004 jako lahůdku pro fajnšmekry. Prorokovala jsem mu dvacet repríz, udělali jsme si radost a hotovo. Ale kanadská repríza bude mít už pořadové číslo 201. Jezero je totiž představení pro diváky od 3 do 99 let, bez rozdílů národností. (hrdě) Pěkné zjištění.

Jak jste se připravovali na tak důležitý zahraniční zájezd?
(skromně) Jako na hraní v ČR. Celý tým už hraje Labutí jezero dlouho, známe se a víme, co a jak… Pořad, který uvidí v USA krajané, bude mít v Litvínově v DVD premiéru 25. září. Přijďte se podívat, radost to bude pro vás i pro nás.

Bude záležet na reakcích krajanů v USA, jaký vývoj hru čeká?
Doufáme, že řeknou, že se jim to líbí, ale už si ty reakce umíme představit. Doufáme, že budou podobné, jako ty českého publika různého věku.

Jak se dnes shánějí „kšefty", hraní pro krajany v zahraničí?
My jsme je vůbec nesháněli. Dostali jsme nabídku hraní na festivalu a ostatní představení se na „nabalila". Do Ottawy nás pozvali krajané zahrát Labutí jezero a vzpomínkové písničkové představení. To budeme hrát spolu s Labutěmi i v Chicagu, Washingtonu a v New Yorku. Součástí našeho hostování jsou kromě uváděných představení i workshopy, a to nejen v Kanadě, ale také na Manhattanu v New Yorku, čehož si velmi považujeme.

Je to dosud největší turné Docela velkého divadla ve světě?
To ne, největší bylo do Austrálie v roce 2002. Bylo to nejdál a představení bylo kolem patnácti.

V čem je tedy vaše současná cesta unikátní?
No, my už jsme dokonce i v Kanadě a v USA byli. Polovina v Kanadě, třetina v Americe.

Dá se říci, že někdo z DVD letí za moře za zásluhy, či si tu cestu všichni musíte „odmakat"?
Ano, to musíme. A dokonce někteří lidé z DVD museli zůstat doma. Ne, že bychom je nechtěli vzít s sebou, ale fakt to nejde. Nemáme pro ně místa, nemáme peníze…

Proměňuje se časem Labutí jezero? Hrajete ho už osm let, tam musí být nějaké nuance, ne?
K tomu asi můžu říct jen, že je to představení dělané na muziku a v takovém případě si nemůžeme dělat co chceme, hudba nás tlačí.

Berete turné také jako odměnu pro své kolegy herce za to, co po celý rok pro divadlo dělají?
V podstatě ano. I když odměna… nic nevyděláme, vše, co případně získáme za představení, zase investujeme za přepravu, za nájem aut a podobně…

Dobrá, ale přeci jen se někam podíváte a zdokonalíte se třeba v jazycích… Nebo ne?
To určitě. Poprvé jsem jela do Ameriky sama, to bylo v prvním roce naší existence v roce 1997 a hrála tam pět představení. Líbilo se to a dostali jsme okamžitě pozvánku na další rok.

Opět jste jela a hrála sama?
Ne, to už nás jelo šest. Hráli jsme v Chicagu a v New Yorku a nato hned přišlo pozvání na jaro 1999. Jelo nás devět. Byli jsme tam tedy třikrát za sebou a myslím, že nám to hodně dalo. Pochopili jsme, že když má člověk možnost vidět svět, vidět, jak se tam žije a dělá jeho profese, otevře mu to nové obzory. Pochopí, že není pupkem světa. Zjistíte, že jsou jinde i jiní lidé a jiná divadla, mnoho z nich lepších, samozřejmě… Ale i dost horších, i to je dobré vědět. Hodně nám to pomohlo. Protože teď máme výborný tým nových mladých lidí, řekli jsme si, že i oni by si zasloužili ten svět vidět. To vše s tím, že to, co děláme, je dobré, ale jsou ve světě i lepší… (smích)

Máte i zážitky z hraní venku?
Třeba na mezinárodním divadelním festivalu v kanadském Almonte měla naše Carmen velký úspěch. Vlastně díky němu se tam vracíme a zahrajeme Labutí jezero.

Jak velký úspěch? Co se dělo?
Když jsme dohráli Carmen, ozval se rachot z publika. Já na to „My se tu klaníme, a oni odcházejí! Tak to je průšvih!" Ale Lenka Lavičková říká: „Vždyť oni stojí!" A následoval potlesk publika vestoje!

Tak tam teď jedeme a Amerika je k tomu bonus. Zahrajeme i v New Yorku v Českém domě. Ten dům si postavili sami Češi na začátku minulého století a je to na Manhattanu, a na Manhattanu je také Broadway. A kdo by si tam tedy nechtěl zahrát?
Naši kluci tedy žertují, že si do svých profesních životopisů připíší: „Tančil jsem prince (Krále, Rudovouse) v Labutím jezeře na Manhattanu!" To už se tam bude dobře vyjímat. (smích)

I ve vašem Labutím jezeru labuť umírá, je tu vše, jak má být?
Ano, umírá. Umře vždycky, ale mrtvá vždy až do konce nezůstane.

Tomu nerozumím!
To je jednoduché. Když jsme Labutí jezero hráli pošesté, bylo to v Praze v divadle U Hasičů, a opona se zavřela, nastalo něco neskutečného. Slyšíme vzlyky, úplně hysterický pláč, a vidíme, jak učitelky uklidňují holčičku. Je jí líto, že Odetta umřela, že to ani ona nepřežije… Opona se rozevřela, ale té dívce už bylo úplně jedno, že se Lenka děkuje, že jako herečka žije.

Plakala tam tak srdceryvně, že ji učitelky musely vzít zklidnit do šatny. Pak se nás ptaly: „Nešlo by to udělat tak, aby Odetta zase obživla?"
No, moc se nám to, tedy mně ani Lence, nelíbilo, ale řekly jsme: „Tak dobře, když přijdou malé děti, Odettu zase vzkřísíme." Princ jí prostě dá pusu a ona ožije.