Hvězdou dvoudenní open air akce k zahájení 856. zahájení lázeňské sezony v Teplicích bude legendární skupina Olympic. Vystoupí zde v sobotu 5. června od 21.15 na scéně u Ptačích schodů.
Stejný den akce zdarma zve také na Xindla X, Už jsme doma, Janu Kratochvílovou či Anetu Langerovou, obě s kapelami. V neděli 6. června pak - opět na různých scénách Teplic - vystoupí například Pontiac, Viktor Sodoma, Toxique či Traband, ale také Hradišťan, Blue Effect a Petra Janů s Golemem.
O skupině Olympic jsme si povídali s jejím kapelníkem a spoluzakladatelem Petrem Jandou, kytaristou, zpěvákem a autorem písniček.

Petře, prozraďte - v čem podle vás tkví úspěchy písniček Olympiku? Ty nejstarší hrajete už od 60. let – a pořád se na ně „chytají“ nové generace. Je to i dobou, v níž vznikaly?
Ono se to pozná i podle toho, že ty písničky pořád hrají rádia. Vím, vzpomínám si, že v 60. letech byly šlágry úplně jiné. A některé dokonce hranější a populárnější, než ty naše. Ale ty naše písničky to nějak přežily - a k tomu nemám opravdu žádné vysvětlení. V rádiích se hrají písničky třicet, čtyřicet let staré. A věřte, že by je ta rádia nehrála, kdyby to tak posluchači nechtěli.

To ale musí být radost, když dnes i šestnáctiletí „paří“ třeba na Želvu nebo Ptáka rosomáka, ne?
Jo, mám z toho velkou radost. To jsem ani v nejbouřlivějším snu nečekal, že by se mohlo něco podobného přihodit.

Korálek, školní sbor 11. ZŠ v Mostě, u vás ve studiu Propast natočil nové CD Muzika je príma. Je to příklad vaší pomoci sborům a skupinám podobně, jako jste třeba koncem 80. let pomohl skupinám Kabát a Arakain?
Dnes tu už většinou není moje iniciativa. Moje iniciativa ale byly právě Rockmapy, desky, které jsem dělal na konci 80. a začátkem 90. let - a které možná obnovím.

Proč? Cítite to jako nutnost, chybí tu?
Mám pocit, že se nám ta rocková muzika zasekla a řítí se do nikam. Je toho tu strašně moc a nikdo vlastně není slavný, všichni jsou jen tak trošku a mají málo fanoušků. Chtělo by to kapely, které to tu pořádně rozbouří. Pokud se to podaří, šli bychom do toho spolu s rádiem Beat. Určitě by bylo zajímavé na rok na dva takovou akci zase udělat.

V únoru jste dokončoval muzikál Ať žije rokenrol, premiéru je stanovena na 20. října v divadle Broadway v Praze. Sliboval jste se spoluautorem Karlem Šípem současnou českou komedie - bude to přesně tak?
Ano, bude to komedie, která ale ke konci poměrně dost zhořkne. Do castingu se hlásilo asi 160 lidí, ale žádná taková ta „pěchota“, známá ze SuperStar. Přišli lidé, kteří umí zpívat, výběr byl opravdu zajímavý. Jen na hereckých zkouškách většinou propadlo hodně adeptů. Někteří zpěváci hrát divadlo prostě neumí.

Měl jsem radost, když zkoušeli 1. scénu, která jednoznačně a jasně předesílá celé představení. Ukazuje dva světy, které se k sobě neumí ani trochu přiblížit. Prozradíte kousek?
Rockenrolový zpěvák Rony jde na 1. máje z flámu s flaškou v ruce a potká dívku, čekající s transparentem na průvod. A právě tady se odehrává první totální střet.

Promítl jste do muzikálu vy, či spoluautor Karel Šíp, vlastní zážitky? Je tak trochu i o vás?
Některé naše zážitky tam už jsou - a další ještě přibudou. Protože jak se bude zkoušet, tak si na ně budeme samozřejmě vzpomínat.
Ale pozor – náš muzikál je o zpěvákovi, ne o kapele.

Dočkáme se v něm také milostného duetu, nebo třeba manželské hádky po vzoru vašeho velkého hitu Jedeme dál?
Nedočkáte, protože ani manželství nevznikne. V našem muzikálu je jen šest základních rolí.

Ale je v něm i něco hodně neobvyklého, ne? Tuším že sbor řezníků z jatek, ne?
To ne, ale máme tam sbor bláznů, alkoholiků. Jedna věc je ale zajímavá – a právě ta mě k této práci dostala. Měl jsem slíbenu živou kapelu a ta tam také bude. Takže se po letech bude hrát na jevišti opět živě. Žádný playback. (radostně)

Podle všeho ale prý v novém muzikálu nebude ani žádný hit Olympiku. To se mi moc nezdá…
Ale on tam opravdu žádný nebude. Muzikál Ať žije rokenrol, to je pětadvacet naprosto nových původních písní.

Na konci zimy jste tvrdil, že už je pomalu čas na novou desku Olympiku. Že až dokončíte muzikál, nejspíš přijde její čas. V jakém je stadiu tedy dnes je, máte už na ni čas?
Čas by byl, jenže po muzikálu jsem vyčerpaný. Ale už na tom pracujeme, jsme na začátku. Dokonce jsem vymyslel nový trend, budeme svou novou desku dělat jinak. V momentě, kdy napíšu písničku, nazkoušíme ji a hned natočíme.
Pak ji dostanou naši skalní muzikanti, jestli se jim pozdává, necháme si tak trochu poradit. Třeba budou mít připomínky, které nám pomůžou. Tudy, myslím, vede cesta. A až budeme mít natočených dost písní na desku, tak ji vydáme.

Je to už hodně let, ale přesto: Vzpomínáte si na první honoráře s Olympikem? Hrálo se tenkrát, v 60. letech, třeba i jen za pivo a párek?
Až tak ne. Já jsem do branže vstoupil v době, když to už bylo víc profesionální. Myslím, že se první honoráře pohybovaly kolem 50 – 60 korun za koncert. Když jsme udělali první kvalifikační, tak jsme brali 120 korun, takový základní honorář. Největší honorář byl tenkrát 125 korun.

V 80. letech se tvrdilo, že má Olympic jako jediná rocková kapela u nás státní aparaturu a světla. Opravdu to tak bylo?
Ne, stát nám nikdy nic takového nedal (smích). Naopak v 80. letech jsme si vydobyli díky své popularitě nejvyšší možné honoráře, což bylo 600 pro mě a 900 korun pro kluky. To vydrželo ale jen rok, než se to dověděli státní soudruzi. Takže nám to vzali bez udání důvodu a já pak měl 600 a kluci jen 400. To nám vydrželo až do revoluce.

Nikdo vám to nikdy nevysvětlil?
Prý to bylo na základě toho, že jsme moc populární a že to nejde, aby nám tolik platili. Ale já to přes koleno nelámal.

KOMPLETNÍ PROGRAM LÁZEŇSKÉ, DOPRAVNÍ OMEZENÍ ČTĚTE ZDE


KAROLÍNA GRZYBOWSKÁ,
RADEK STRNAD