Kliknutím zvětšíteMartin totiž dokázal vystoupat na Pastýřskou stěnu i přesto, že má po úraze pouze jednu nohu. S výstupem mu pomáhal zkušený průvodce Ondřej Smíšek.
„Než jsem se tam vydal, tak jsem googlil fotky. A čím víc jsem googlil, tím víc jsem si říkal, že to nebylo dobré rozhodnutí. Ještě když jsem stál dole, tak jsem si říkal, jestli si to opravdu musím dokazovat," říká Martin Volf. Nakonec ferratu na Pastýřské stěně zvládl.
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl vylézt na ferratu na Pastýřské stěně?
Taková kuriózní situace. S Ondrou Smíškem se scházíme poměrně pravidelně v sauně. Když se ferrata otvírala, tak jsme se o tom bavili. A já jen tak z vtipu prohodil: Byla by sranda, kdybych to vylezl. Logicky bez nohy, ta by spadla a ještě bych někoho zabil. Ondra se na mne tak podíval: No, Martine, to bys možná dal. Já si myslel, že si dělá srandu. Ptal se mne, jestli se umím přitáhnout. Což samozřejmě umím. Ale devadesát výškových metrů? Nikdy jsem nelezl, na žádné skále jsem jako horolezec nebyl. Ale miluji kopce a výšky, panoramatické výhledy.
Martin Volf (32)Martin Volf vystudoval děčínské gymnázium a následně UJEP v Ústí nad Labem, v současné době pracuje v kanceláři hejtmana na krajském úřadě. Jeho vášní jsou výšky a panoramatické výhledy. Nevynechá jedinou příležitost, kdy se mu možnost takového výhledu naskytne. Ať již na vyhlídkách, rozhlednách nebo i kostelních věžích. Na konci května vystoupal ferratou na Pastýřskou stěnu. O velkou část levé nohy přišel před dvanácti lety při úrazu.
Od té doby ale uplynulo už poměrně dost času.
Nějak jsme to přešli s tím, že bychom se mohli v budoucnu domluvit a že bychom to zvládli. Ale tohle proběhlo někdy před rokem a půl. Párkrát jsme se k tomu vrátili, ale bylo to na podzim, tak jsme říkali, až příští turistickou sezonu. Pak se to klasicky zakecalo, já jsem se aktivně moc nepřipomínal. Ondra se mezitím stal hrdým otcem, tak jsem si v duchu říkal, že už na to úplně zapomene. A najednou před třemi týdny v sauně šel kolem s tím, že na to pořád myslí a jestli bychom si neudělali čas za týden nebo dva.
Takže žádný čas na přípravu, hlavně fyzickou, asi nebyl?
Vůbec. Musel jsem si na to vzít dovolenou, protože jsem nevěděl, jak rychle to zvládnu. Ani jsem se o tom moc nešířil. Dokonce i v rodině jsem to zamlčel. Mamka by se obavou zbláznila, kdyby věděla, že lezu na takovou skálu. Po domluvě s Ondrou, který ferratu zná nejlépe, jsme vybrali čtvrtek, kdy je tam nejklidněji.
Nevěděl jsem totiž, jak bude můj výstup vypadat. A abych tam blokoval cestu, za mnou naštvaný lidi: Ježíš, na co si to tady hraje na tý jedný noze? To jsem opravdu nechtěl. Ale nahoře jsem toho měl dost, musel jsem to patnáct dvacet minut vydýchávat. Prostě nebyly fyzické síly, je to hodně náročné.
Co bylo při vašem výstupu nejhorší? Nějaké krizové situace?
Nejhorší byly dva momenty. Jeden je těsně pod lavičkou, na kterou jsem se hrozně těšil. O té jsem si říkal, že to je odměna a pak už to nějak vylezu. Před ní je úsek, který nemá žádné spony zaražené do skály a není tam ani moc výstupků, takže se není pořádně kde chytit – musíte přímo po skále. Druhý kritický moment byl nad lavičkou, snad už ta úplně poslední špricle, které jsem se chtěl chytit. Držel jsem se za nějaký šroub pravou rukou a potřeboval jsem se natáhnout. A protože jsem měl botu na betonu a ne na skále, která dobře drží, taky mi podklouzla a já jsem tam visel jen za jednu ruku.
Opravdu jsem si ověřil, jak rychle ubývají síly. Vybavil jsem si, jak hrdinové ve filmech visí půl hodiny a pak se kliďánko přitáhnout. Totální nesmysl, protože zakyselení je okamžité. A u mne jako u netrénovaného člověka to byla otázka pár vteřin. To byl jediný okamžik, kdy Ondra musel zaseknout ještě jedno lano, které měl pro jistotu navázané.
Musel vám Ondra někde pomáhat s lezením?
Nevybavuji si. Rozhodně mne nikam netahali nahoru. Jen před tou lavičku mi Honza Fojt, který lezl za mnou, pomohl nahmatat nohou nějaký pevný bod, protože mi prokluzovala podrážka.
Takže pro vás ten výstup stál za tu námahu?
Rozhodně. Byť ten pohled z Pastýřáku všichni známe a ze skály je to podobné. Ale je to jiné, pod jinými úhly. Je to unikátní výhled. Nikdy bych tam nevlezl ale sám nebo s nějakým kamarádem. Ale protože Ondra Smíšek dobře ví, co dělá, tak měl mou plnou důvěru.
Doma jste o svých plánech raději předem nemluvil. Co vám řekli po tom, co jste to udělal?
Když už jsem byl doma po sprše a odpočíval jsem, tak jsem volal mámě. Řekla mi samozřejmě, že je ráda a hrdá, že jsem to vylezl. Ale zároveň, že je ráda, že jí volám až po výstupu, protože by v práci byla hodně nervózní.
A kamarádi?
Ti to většinou věděli. Když už bylo jasno, kdy půjdu, tak jsem sbíral názory. Kupodivu nebyli žádní neutrálové. Byly dvě skupiny lidi. jedna skupina říkala, že to v pohodě dám. Většinou to bylo lidé, kteří to již lezli, což bylo pro mne důležité. A pak ti druzí, kteří říkali, že jsem se zbláznil. Ale to zase byli lidé, kteří by sami na tu ferratu asi nešli.
Půjdete na ferratu na Pastýřské stěně znovu?
Myslím, že určitě ano. Ale nebudu specifikovat kdy. Spíš jsem si říkal, že bych měl začít pracovat na vrchní části těla a zesílit ruce, abych se tam cítil jistěji. Pak bych možná zkusil i jinou trasu než tu nejlehčí. Třeba na Karlův most bych chtěl.
108
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
