„Vždycky jsem byla zvyklá využít čas, nikdy jsem nezahálela. Když jsem přišla do domova seniorů, uvařili za mě, umyli nádobí, a já najednou nevěděla, co s volným časem. Tak jsem si řekla, že mým velkým snem je napsat knížku. Pustila jsem se tedy do toho a vypsala se tak ze všech svých bolestí," usmívá se sympatická seniorka a naráží tak na nemoci stáří jako artrózu či revma.

V duši ovšem držela i bolesti psychické, hlavně negativní vzpomínky na svého prvního manžela, s kterým má tři dcery.

Čtěte také: Lidé z Velkého Března přišli o obědy v domově důchodců

BYL TO DESPOTA

„Byl sebevědomý a tvářil se jako dokonalý člověk, který má ve všem pravdu," popisuje ho Ludmila. Manžel se ovšem ukázal jako despota, který svou ženu bil a psychicky týral. „Nakonec to došlo tak daleko, že jsem si chtěla vzít už i život," vzpomíná vitální seniorka, která o manželovi napsala povídku Domácí násilí.

Jak ven z nešťastného sňatku jí nakonec pomohli lékař a advokát. Ludmila si podala inzerát a brzy se provdala podruhé.

„Seznámili jsme se u cukrárny a byla to láska na první pohled. Oba jsme měli dospělé děti z prvního manželství. Rádi jsme cestovali, projeli jsme celou Evropu," vypráví seniorka, která pracovala jako zdravotní sestra i jako učitelka. Ve Velkém Březně se nakonec stala ředitelkou zdejší základní školy.

Jako učitelka prý přísná nebyla. „Když někdo něco neuměl, zásadně jsem pětky nedávala. Řekla jsem, počkám, až se to naučíš, a potom se nech vyzkoušet. Kolegyně ale měla ve třídě kluka, který na ni házel všechny sešity a dělal jí naschvály. Vždycky ho tedy za mnou přivedla, já ho vzala za ruku a chodila s ním po třídě. Přitom jsem dál normálně učila ostatní děti. Jemu se to líbilo, a tak nějak jsem tu svou energii převedla do něj. Rozuměli jsme si," říká seniorka, která by ráda i další své příběhy publikovala. Třeba v časopise.

Vedle psaní a čtení se věnuje rovněž pletení, jezdí na výlety a zúčastňuje se četných kulturních akcí. Jak o ní říkají její přátelé a zaměstnanci domova, „paní Ludmila je prostě akční".

Rozděluje odměny podle sympatií, tvrdí opozice o náměstku Madarovi

Čtěte také: Řidiči Arriva Teplice 8. března stávkovat nebudou

Povídka Domácí násilí

Můj manžel Sáva byl promovaný psycholog. Z dětství byl zvyklý, že doma měl dokonalý servis. Ze všech sil jsem se snažila, abych manželovi vytvořila harmonickou domácnost. Zprvu jsem to zvládala, ale když už byly 3 děti, a s mužem jsme se odstěhovali na samotu, nastaly mi zlé časy. Manžel vyžadoval dokonalý servis a já jsem to nestačila. Vyčítal mi, že jsem neschopná, že nezvládám domácí práce. Tak mě za to trestal, bil mě i před dětmi, na samotě si to mohl dovolit. Ženská práce pro něj byla ponižující, na to všechno měl manželku. Ani úkoly s dětmi nedělal, na to měl doma mě, učitelku. Když něco bylo v nepořádku, za všechno mě trestal a nemusel si brát servítky. Chtěl, aby děti měly šťastné dětství, takže mi v ničem nemusely pomáhat. Jenže já jsem musela chodit do práce, učila jsem ve škole. Nezvládala jsem situaci, a tak se mi stávalo, že jsem přišla do školy, sedla si a proudem mi tekly slzy. Nemohla jsem učit.Šla jsem k lékaři. Ten mi řekl: „Když vám doma nepomůže psycholog, co já mohu udělat jako obvoďák. Najděte si přítele a žijte si svůj život." Stalo se, podala jsem si inzerát, seznámila se s Josefem Tichým. Jeho děti a mé děti jsou naše děti a jsou hodné. Prožili jsme s Josefem spokojených 38 let až do konce jeho života.

Co se děje v kraji: V nemocnicích v Ústeckém kraji chybí víc než stovka lékařů