Kliknutím zvětšíteKdyž loni skončila s podnikáním, pustila do studia na univerzitě třetího věku v Ústí a sama zvažuje, že by ve volném čase znovu začala učit.
V důchodu jste se vrátila zpět do školy. Máte rozvrh jako běžní studenti?
Ano, ale ne tak plný. Jeden kurz je třeba jednou týdně na dvě hodiny. Spousta lidí jich má i několik. Musíte tedy občas jeden z nich odříct. Člověk má možnost vybrat si ze široké nabídky. Chodila jsem třeba i na počítače.
Co momentálně studujete?
Chodím na hudbu, v tom mám velké mezery. Chtěla jsem chodit i na filmový kurz, ale to se mi překrývalo se schůzemi, co máme v okrese. Doufám, že ho letos otevřou znovu, ale v jiný den, abych mohla docházet.
Teď jste ve čtvrtém semestru. Co známky a zápočty?
Když chce někdo promovat, tak musí dělat diplomku. Jinak se píše jenom prezence, známky nemáme. Většina lidí, co s nimi komunikuji, tak chodí do školy pro to, že chtějí vědět něco víc a oprášit si to, co už kdysi uměli.
Proč jste se na univerzitu třetího věku vůbec přihlásila?
Původně jsem jezdila do Prahy na architekturu. Mám tam kamarádky a navíc jsem ani netušila, že v Ústí to je také. Zdraví se mi ale začalo zhoršovat, mám nemocnou páteř, a dozvěděla jsem se, že možnost chodit do univerzity třetího věku nabízí i UJEP. Musím říct, že to má slušnou úroveň, kantoři jsou opravdu výborní.
Co je vlastně tím impulsem pro staršího člověka, že chce být takhle aktivní?
Je to povahou člověka. Odjakživa jsem chtěla něco dělat. Bydlela jsem na vesnici, přitom jsem chodila do Junáka i do Sokola. Trochu i výchovou, protože můj otec byl také aktivní. A u mě speciálně je to teď dané tím, že jsem sama. Jsem schopná být sama a zabavit se, ale mám ráda lidi kolem sebe. A třeba děti mi momentálně jako bývalé učitelce hodně chybí. Přemýšlela jsem, že bych začala doučovat nějaké romské nebo vietnamské děti. Neuměla jsem sama číst a psát, a už jsem učila jiné.
Nepocházíte z Ústí. Co vás sem přivedlo?
Manžel dokončil vysokou chemickou, a kam jinam by měl jít než sem. Zabýval se organikou a dostal se tak do Ústí na umístěnku. Když jsme se vzali, přistěhovala jsem se za ním. Narozená jsem v Praze, ale jinak pocházím z Polabí z Mělnicka.
V jakých podmínkách jste poté s manželem v Ústí bydleli?
Měli jsme jednu místnost bez příslušenství, ve 4. poschodí v Gottwaldově ulici, což je teď Palachova. V bytě bylo jen jedno umyvadlo, a tak jsme se chodili koupat do lázní. Bylo to zkrátka kruté.
Jak se Ústí za ta léta změnilo?
Poprvé jsem se v Ústí ocitla v roce 1954, když tady byl manžel na praxi. Byl to pro mě otřes. Přeci jenom jsem byla celý život ve středních Čechách, kde válka nebyla nijak vidět, kdežto tady to bylo příšerné. Navíc tu nebyla žádná zábava. Bary pro mě moc nebyly, tenkrát mi bylo devatenáct, tak jsem také koukala, abych si měla jít kam zatancovat. Těšilo mě, že tady fungovalo docela slušné divadlo. Opera i opereta měly úroveň. Hraničář byl také dobrý. Horší bylo zájezdové mostecké divadlo, hrálo příšerné socialistické kusy.
Čím se vlastně baví aktivní senior v dnešní době?
Problém je to v Krásném Březně. Přeci jenom se večer bojím, nemám nikoho, s kým bych mohla jít. Mé přítelkyně jsou na Bukově nebo jinde po Ústí. Když můžu jít do divadla, tak jdu jedině od 17 hodin. Vždycky jsem též měla ráda historii, takže zajdu i do muzea na výstavu. V posledních letech jsem se ale zabývala zejména prací. Teprve vloni jsem přestala.
Co jste dělala?
Měla jsem asi deset firem, kterým jsem pravidelně dělala daňová přiznání. S manželem jsme pracovali doma i v důchodu, pomáhal mi s účetnictvím. Pak jsme se dostali do styku s jednou firmou, která požadovala, abychom začali pracovat na počítači. Teď už pracuji na počítači dvacet let, loni jsem však svou podnikatelskou činnost ukončila.
Z jakého důvodu?
Člověk už začne i trochu dělat chyby a celých těch dvacet let jste musel chodit na školení, číst předpisy a pořád se všechno měnilo. Místo, aby to zjednodušovali, tak všechno bylo stále více komplikované. Dříve existovalo v zákoně 5 bodů, teď jich je k jedné věci 150. Už na to nemám nervy.
Jaké máte vzdělání?
Vystudovala jsem obecnou školu, pak jsem šla do gymnázia. V roce 1951 jsem maturovala. Ta doba nebyla jednoduchá, tatínek byl soukromník, měl hospodářství a já jsem nebyla doporučena na vysokou školu.
Co jste chtěla studovat?
Tělocvik a český jazyk. Šla jsem tedy do zaměstnání s tatínkem jsem hospodařila a současně jezdila do Kostelce nad Labem do cukrovaru. Tenkrát jsem doufala, že za rok se znovu přihlásím, jenže mi v říjnu 1951 umřela maminka a já věděla, že rodina by mě na vysoké škole těžko mohla udržet. V JZD byly příjmy 150 korun měsíčně a v Praze bych musela platit za kolej i za jízdné. Prostě na to nebyly peníze.
Takže jste úvah o studiu zanechala?
Ne tak úplně. V roce 1953 jsem se provdala a manžel dostal umístěnku do Ústí. Stejně jako on jsem dělala ve Spolchemii a ta mi dovolila studovat dálkově. Přišla za mnou spolupracovnice, která měla stranický úkol jít studovat vysokou školu. Nechtělo se jí samotné, a tak jsme šly spolu. Začala jsem v roce 1960 studovat na VŠE v Praze všeobecnou ekonomiku, v termínu v roce 1966 jsem školu dokončila. Mezitím se mi narodilo vymodlené dítě. A pak jsem konečně mohla jít začít učit. Nastoupila jsem do střední ekonomické školy a začala znovu studovat pedagogiku, bez toho to nešlo. Učila jsem od roku 1969 do 1994, tedy skoro 30 let. Kantoři severočeského kraje měli tenkrát výhodu, že mohli brát celou penzi a současně i celý plat, protože kantorů bylo u nás málo, a tím se je tak snažili udržet.
Nyní jste také předsedkyní Svazu tělesně postižených seniorů v Krásném Březně. K čemu jsou podobné svazy dobré?
Letos ale končím. Je to snaha o to, zaktivizovat seniory. Jezdíme na zájezdy, často pořádáme i rekondiční cvičení v Roztokách, sportovní hry a další zdravotnické i volnočasové aktivity. Lidi se scházejí a dostávají se tak z domácího stereotypu. Všechno to stojí peníze a upřímně řečeno, nebýt dotací z neštěmického obvodu, ty akce bychom dělat nemohli.
108
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
