Můžete nám svou novou detektivku trochu představit? Kdo je tím zlým duchem?
Tentokrát jsem své hrdiny, středověké detektivy Jakuba Protivu a Blasia, poslal do královského horního města Jihlavy. Sláva jeho stříbrných dolů sice už počátkem 15. století, kdy se děj odehrává, pominula, zato u jedné opuštěné důlní jámy se začal za noci zjevovat zlý duch, či chcete-li strašidlo. To by samo o sobě zástupce královského sudího Jakuba Protivu nezajímalo, kdyby tento zlý duch neměl v krátké době na svědomí hned dvě mrtvoly. Ale v mém příběhu nepůjde jen o vraždy, ale také o padělané mince, které podle všeho pocházejí právě z Jihlavy. Jakub Protiva má tedy hned dva důvody, proč se do tohoto královského horního města vypravit.
Musím ovšem dodat, že se mu tam příliš nechce. Ti, kdo pravidelně čtou jeho příběhy, si jistě vzpomenou, že v knize Zachraňte krále ho právě v Jihlavě zavřeli do městského vězení.

Snad bude mít tentokrát větší štěstí…
Kdepak. Ani tentokrát ho radniční šatlava nemine, naštěstí brzy vyjde najevo, že ho do Jihlavy poslal na purkmistrovu žádost sám nejvyšší sudí… Ale víc bych k obsahu nechtěl prozrazovat. V případě detektivek se to přece nedělá.

Obraťme tedy list. Jihlava je vaším rodným městem. Jak na ni vzpomínáte?
Odstěhoval jsem se odtud už začátkem roku 1963, což je hodně dávno. Jihlava je pro mne především městem mého dětství a musím dodat šťastného. Byť v ne příliš šťastné době.
Svůj rodný dům si vůbec nepamatuji. Bydleli jsme v nájemní vilce a sotva jsem se narodil, museli jsme se odtud vystěhovat, protože celou vilovou čtvrť pro sebe zabral osvoboditel Jihlavy maršál Malinovskij.
Z pozdějších dob si pamatuji, jak jsem býval rodiči napomínán, abych nikde neříkal, co se povídá doma. Pamatuji si také na to, co se dělo, když umřel Stalin a týden po něm Gottwald. Dokonce mám v živé paměti, že v den Gottwaldovy smrti byl po dlouhé zimě poprvé krásný slunný jarní den.

Inspirovala vás starobylá Jihlava k zájmu o historii?
Samozřejmě. Už v páté třídě jsem si vyvzdoroval navštěvování dějepisného kroužku, byť byl až pro žáky od 6. třídy. Chodívali jsme po jihlavských hradbách a kostelích, poznávali gotiku, renesanci a baroko, vyprávěli si o středověkém dovolání a pamatuji si na návštěvu krajského archivu, kde tehdy působil významný historik František Hoffmann. Právě od té doby se datuje můj zájem o historii. Dokonce jsem jeden čas toužil být archeologem, nicméně jsem se jím z různých důvodů nestal.

Jaký jste byl žák? Předpokládám, že z dějepisu jste míval jedničky.
Až do páté třídy jsem míval samé jedničky. V dalších letech už to bylo slabší. Nejraději jsem měl opravdu dějepis a ještě literaturu a také zeměpis. Nesnášel jsem však matematiku a deskriptivní geometrii, ale ani z tělocviku to nebyla žádná sláva. Šikovnost mi prostě nebyla dána.

Spisovatel Jan Bauer.

Vracíte se občas do Jihlavy?
Vracím se velmi často, a to ve snu. Vidím před sebou protáhlé jihlavské náměstí, uličky a také třeba Hailos, kterému se nyní říká Březinovy sady. Ale fakticky zajíždím do Jihlavy jen sporadicky. Naposled jsem tady byl se spisovatelským kolegou a kamarádem Frantou Niedlem na besedě v tamní knihovně.
Přišlo tehdy jen asi sedm lidí, z toho dvě byly knihovnice a jedna byla spolužačka ze základní školy. To v sousední Brtnici byl zájem čtenářů nesrovnatelně větší. Zdá se, že mé rodné město o mne příliš nestojí…

Je vám to líto?
Smířil jsem se s tím. Co se dá dělat? A to jsem, prosím, za loňský rok byl v evidenci všech knihoven druhý nepůjčovanější český autor hned po Vlastimilu Vondruškovi.

Letos na podzim nevydáváte jen Jihlavského zlého ducha, ale i tři další knížky. Které?
Jihlavský zlý duch patří do beletrie, která je jen jednou z větví mého autorského zájmu. Tou druhou je literatura faktu a z tohoto žánru jsem na přelomu září a října vydal knihu Jak umírá král, věnovanou bližším okolnostem smrti celkem patnácti vybraných českých panovníků. Další knihou je populární historie nejvýznamnějšího českého šlechtického rodu Rožmberkové první po králi a v listopadu mi vyjde nový titul v edici Tajemné stezky nazvaný Po proudu Dyje krajem vína a slavné historie.

Kolik jste vlastně vydal knih?
Jihlavský zlý duch je, pokud správně počítám, má 143 kniha. Ovšem v tomto počtu jsou zahrnuty i tituly vydané pod pseudonymy. Dá se říci, že jsem asi nejplodnějším žijícím českým autorem…

Jak se dá takové množství knih stihnout?
Jako dlouholetý novinář mám, myslím, dobrý trénink, takže mi samotné psaní problémy nedělá. Ovšem důležité jsou nápady, abych měl co a o čem psát. Denně sice sedám k počítači, ale produktivita bývá různá. Také musím sledovat, co píší mí kolegové a číst odbornou historickou literaturu. A konečně jakousi nezbytnou psychohygienu představuje život se smečkou psů a koček, přítulných stvoření, která nás mají dokonale ochočené. (smích)

Zmínil jste se o tom, že sledujete, co píší vaši kolegové. Můžete některé knihy svých přátel uvést?
Právě čtu od Otomara Dvořáka „1848! Rok hrdinů, milenců a zrádců" a chystám se na první díl „Husitské epopeje" od dalšího kamaráda Vlasty Vondrušky, i když je na můj vkus příliš objemný. Já mám raději o něco tenčí knížky.

Co sám chystáte v nejbližší době?
Odevzdal jsem další román ze série V tajných službách Otce vlasti líčící příběhy dominikána Pavla, který je agentem Karla IV., jakýmsi středověkým Jamesem Bondem. Román se jmenuje se Svatý grál a doufám, že uspokojí všechny čtenáře milující tajemství a napětí. Vyjde ovšem až v příštím roce.

Ukázka z historického románu Jihlavský zlý duch

Jáchym řečený Sůvička se opatrně ohlédl, zda ho nevidí koželužský mistr Hanuš, a rychle se proplížil polorozpadlou brankou k potoku. Mohl ho sice přejít po dřevěném mostku, kudy vedla cesta od Brtnické brány a kudy jezdívaly kupecké povozy, ale ještě nebylo takové šero, aby ho někdo z koželužny nezahlédl. A o to Sůvička v žádném případě nestál. Raději si vyhrnul nohavice a bosýma nohama vklouzl do chladivé vody potoka. Pod chodidly ucítil jemný písek, bylo tu mělko, a když bývalo sucho, dal se potok přejít po plochých kamenech, aniž by se člověk namočil. Jáchym neměl namířeno daleko. Hned ve stráni u cesty, odkud byl pěkný výhled na celou Jihlavu obehnanou věncem pevných hradeb, stál kamenný hostinec U Zlatého slunce, kde většinou přenocovali kupci a poutníci, kteří se nestihli dostat do města za světla před uzavřením Brtnické brány. Však právě kvůli nim sem často zabrousil i Jáchym. Poručil si řídké pivo, na víc ani neměl, a naslouchal vypravování o vzdálených městech a krajinách, které by také rád spatřil, o dobrodružných příhodách, jež by rád prožil. Tiše seděl na lavici u zdi a s otevřenými ústy a vypoulenýma očima hltal vše, co kupci a pocestní dávali k lepšímu, pečlivě si ukládal do paměti každé jejich slovo a věřil mu jako Písmu svatému. Zvláště ho bavilo, když se vypravované příběhy hemžily bazilišky, mořskými hady či divochy se dvěma hlavami a jinými fantastickými divy.

Toho večera se však kupodivu nehovořilo o exotických obludách vyskytujících se kdesi na okraji zemské desky, odkud se už padá do horoucích pekel, ale o podivném zjevení, které se prý za noci zjevuje docela blízko Jihlavy, a to u důlní jámy svatého Linharta. Tenhle důl v nedalekém Saském údolí Sůvička znal. Vždyť se v něm jako havířský učeň něco nalopotil, když odtud pod dozorem štajgrů nakládal a rumpálem vytahoval vytěženou rudu. Ale protože stříbra v ní bylo stále méně, majitelům se těžba nevplácela a nakonec zůstal důl svatého Linharta zcela opuštěn. Saské údolí postupně ztichlo podobně jako Staré Hory, Šacberk a další jihlavská naleziště, která kdysi kypěla životem, valil se tu dým z hutí a rozléhalo bušení kladiv.

Někdejší slávu Jihlavy jako stříbrné pokladnice království už dávno převzala Kutná Hora, kam se odstěhovala i zdejší mincovna. Cožpak zdejší měšťané, ti bohatli dál na výrobě sukna a obchodu na Haberské stezce. Uprostřed protáhlého náměstí, jaké nemělo na celé Moravě obdoby, stál Krecl, kde měli své krámy a stánky kupci z daleka i z blízka. Už král Jan daroval Jihlavským právo skladu soli a vína a desetidenního trhu, a osvobodil zdejší kupce od placení mýta v celém království. Janův syn, císař a král Karel blahé paměti, jim pak udělil rozsáhlé soudní pravomoci, včetně práva obléhat a bořit hrady okolních šlechticů prohlášených za zemské škůdce.

Ale nic z toho se netýkalo těch nejchudších Jihlavanů, kteří neměli žádnou živnost a museli sloužit za pár grošíků tam, kde bylo potřeba. Ti nejvíc želeli slavné doby jihlavského dolování, kdy se do tohoto města hrnuli lidé nejen ze všech zemí Koruny české, ale i ze všech koutů Svaté říše římské a stříbro všem přinášelo práci i dobrý výdělek. Ke svému zármutku k nim patřil také Jáchym řečený Sůvička, nevzhledný uhrovitý a mírně nahrbený mládenec s hřívou světlých vlasů.

„Cožpak u dolu svatého Linharta straší?" osmělil se otázat, ačkoli jindy se u stolu v hostinci U Zlatého slunce bál promluvit.

„To si piš, že straší, mladej," odbyl ho hostinský Mates a sjel ho nevlídným pohledem. Ale šenkýřka Běta se kupodivu na Jáchyma usmála a zeptala se:

„Dáš si ještě pivo, Sůvičko?"

Jáchym vděčně přikývl, obdržel plechový korbel s pěnivým mokem, smočil v něm rty a pozorně poslouchal, co vypravoval ten cizí kupec…