Být profesionálním hokejistou, čekala by mě tučná pokuta. Na plánovaný trénink prvoligového nováčka hokejistů HC Stadion Litoměřice jsem totiž dorazil s téměř pětadvaceti minutovým zpožděním!

Předtím než šli kluci na led, čekala je posilovna a trojici gólmanů míčová hra.

Brankářská výstroj má asi 25 kilogramů

Připadám si jako kosmonaut. Výstroj hokejového brankáře totiž váží téměř dvacet kilo. Mám na sobě snad víc věcí, než nosí krojované moravské tanečnice! Nasoukat se do vest, chráničů, rukavic a dalších věcí mi zabralo přibližně jednadvacet minut. Pomáhal mi gólman Martin Volke. Ostatně právě jeho dres s číslem 1 i brusle jsem si mohl obléknout. Padly mi jako ulité.

Před šatnou čeká fotografka litoměřických hokejistů Michaela Luňáčková. Vstupuje až poté, co jsem si nasadil suspenzor, ten ochraňuje genitálie hokejistů před bolestivým zraněním od puku.

„Tak ještě betony, rukavice a nakonec přilbu a jsi komplet,“ říká Martin. Ještě předtím mi pomohl obvázat hokejku speciální páskou, to aby se mi nevysmekávala z rukavice. Na jeden den jsem se totiž stal litoměřickým prvoligovým gólmanem s kalichem ve znaku na bílém dresu.

Ve vestibulu stadionu mě vítá trenér litoměřických hokejistů Dan Tvrzník. „Tak převléknout a za pár minut tě čekám na ledě. Trénink už začal,“ řekl trenér Tvrzník.

Do šatny se přicházejí na „novou“ posilu dívat někteří hráči. Smějí se a žertují. „Tak tady máme nového gólmana, ju? Neboj se, budeme se snažit tě pro tentokrát šetřit,“ směje se hokejista Matěj Stříteský.

V brankářské výstroji je jakýkoliv pohyb téměř nadlidským výkonem. Klobouk dolů před gólmany, kteří se v brance nejen bravurně pohybují, ale navíc ještě chytají puky a musí správně a hlavně včas reagovat na nepřehlednou situaci před brankou.

Smrtící střela puku letí jako blesk

Nejtvrdší střela může dosáhnout až 170 kilometrů v hodině. Takto vystřelený puk se v mžiku může stát smrtící střelou. Brusle jsem na nohou měl naposledy snad na základní škole. Opatrně se dobelhávám do branky. Pomoc přichází, tedy přijíždí, opět od Martina Volkeho.

Do branky mě doslova dostrkává. „Nohy mírně od sebe a můžeš si i kleknout. Kluci na tebe budou nejprve střílet, aby jsi si zvykl na puky. A neboj. Rány téměř neucítíš, tedy pokud se někdo netrefí do přilby!“ straší mě gólman Volke.

Z několika metrů se začíná roztrénovávat Vláďa Brož. Namáchne se a střílí. Puk končí v síti. Ani nevím, jak sem ho dostal. A padají další a další góly. Strach se míchá s nervozitou. „Tak a teď ti budou kluci střílet na betony, neboj to neucítíš vůbec,“ říká Martin Volke.

Připadám si jako kořist pro dravce

Ostatní střelci zatím krouží kolem brankoviště. Připadám si jako kořist, kolem které krouží hejno dravců! Kluci si mě vychutnávají. Začínám pociťovat váhu brankářské výstroje. A to počkej, až bude propocená a celá mokrá od ledu. Její váha se ještě o pár kilogramů zvýší,“ varuje trenér Dan Tvrzník.

Má pravdu. Navíc mi začíná být pořádně teplo. Potím se. Utřít si čelo ale není jak. V jedné ruce držím hokejku a ve druhé lapačku. Pot mi stéká do očí. Už tak nic nevidím přes mřížky přilby. Jak mám navíc chytat puky. Vláďu střídá Matěj Stříteský. I on nejprve puky hravě posílá do branky. Nestačím je opět počítat. Sází mi je tam jak brambory. Být to normální zápas, asi by padl rekord. V nejvíce vstřelených brankách během pár minut.

Chrániče nejsou jen na parádu

„Zkus je odrážečkou ještě vyrážet. Můžeš to udělat i hokejkou nebo lapačkou,“ radí Martin. Některé rány jsou hodně citelné. Nemít chrániče, asi bych měl po rukou. Neumím si představit dostat pukem do obličeje.

„I takové věci se ale bohužel stávají. Je to sport pro tvrdé muže. Tady se v rukavičkách nejedná! Gólmani mají výhodu, že mají přilbu s mřížkou, většina hráčů totiž má na helmě přes oči jen ochranné plexisklo. To pak může být dost bolestivé, dostat pukem,“ říká Martin. I on už prý okusil několikrát tvrdou ránu vystřeleného puku.

Trenér Dan Tvrzník po dobu tohoto tréninku pasoval Martina Volkeho do role mého průvodce a rádce. I když se gólman Volke snaží, mé antisportovní schopnosti na to příliš nestačí. „Teď se hlavně nelekni, místo do branky se budu snažit trefovat do tvých betonů a také do lapačky,“ křikl Matěj. Napřáhl se a pálil. Nedal mi sebemenší šanci.

Dostávám jeden gól za gólem

Slyším tlumené rány. Kupodivu ale necítím žádnou bolest. Vůbec nic. Několik puků se mi ale daří chytat do lapačky a některé rány dokonce odrážím. Jsem sám na sebe pyšný. Tvrdší rány ale vzdávám a instinktivně před nimi zavírám oči. Chce se mi pokaždé střele vykřiknout úlekem. Zvláštní pocit. Stojím sám v brance a nechávám na sebe střílet puky. Proboha, co tu dělám?! říkám si v duchu.

Trénink hokejistů na ledě mezitím pokračuje. Trenér Tvrzník za asistence jeho kolegy Jindřicha Setikovského na maketě ledové plochy přisáklé na mantinelu předvádí různé varianty obrany před brankou i útočící nájezdy. Bruslení mi moc nejde.

Jsem rád, že se udržím na nohou v malé brance. Co chvilku se instinktivně přidržuji.

Necítím namožené nohy

Střelci mi dali pár minut na odpočinek. Sunu se k ledu. Konečně úleva. Chladný led ani necítím. Jsem rád, že sedím. Namožené nohy těžknou. Zkouším různé cviky a protahování těla, jak to znám z televize. Udělat provaz? Ani náhodou.

Přijíždím k mantinelu, abych se napil lahodné sladké šťávy. Frajersky se pokouším dát nohu na hranu mantinelu. „To nedáš. V betonech se ti to nepodaří,“ prorokuje Martin Volke. Má pravdu. Bohužel. Chybí mi několik centimetrů. Těžká noha padá vždy dolů. Znovu a znovu. Vzdávám to. To nedám. Kolegové hokejisté mezitím bruslí pořád dokola. Kluci si trénink očividně vychutnávají. Jsem pro ně zpestřením.

Více propocený snad už být ani nemůžu. Čůrky potu cítím stékat po zádech i po čele. Obličej mám celý mokrý. Už se nemůžu dočkat, až ze sebe vysvléknu brankářskou výstroj. Necítím nohy.

Konečně jsem se dočkal. Trenér mě propouští. Můžu do šatny. Vysvlečen jsem v porovnání s oblékáním mnohem rychleji.

První prvoligový zápas litoměřičtí hokejisté prohráli. Snad ne kvůli mně. Že bych je rozptyloval při tréninku?