Ve svých sedmatřiceti letech je bez práce. „Prostě mě nikde nechtěj," tvrdí.

KAŽDODENNÍ RITUÁL

Zatímco on už vstával, jeho čtyřiasedmdesátiletá maminka ještě spala na matraci zachumlaná v dece. Okolo nich stály plechovky od piva, povalovaly se tu zbytky jídla a mezi tím vším ležela rolička toaletního papíru. „Máme za sebou další noc," povzdechne si muž, který na první pohled nevypadá jako bezdomovec.

„V noci už musí být přeci chladno…," snažím se navázat kontakt.

„Ani ne, ještě se to dá, je léto," odpovídá Fanda a začíná vyklepávat svoji matraci, na které spal.

„Uklízíme to přes den za zastávku, kde to není až tak vidět," ukazuje mi místo, které zřejmě slouží jako provizorní šatna.

KUCHAŘINA HO NEOSLOVILA

Fanda je vyučený kuchař, ale v kuchyni nikdy nepracoval. „Prostě mě to nikdy nebavilo," vyhrkne. Kdysi se nějaký čas živil jako pomocná síla v DDM Teplice. Bez práce je prý už několik let. Od státu dostává podporu 3410 korun. Většinu utratí za léky pro jeho nemocnou maminku. Zbytek padne na jídlo.

To ostatně dostal i ode mne. „Jéé, děkuji vám pane za snídani," raduje se a zakousne se do koblihy. Povídáme si spolu. Místo kafe dopíjí otevřené pivo. Jeho nemocná matka stále leží odevzdaně zachumlaná pod dekou. Vykukuje jí pouze hlava. Když pak o několik minut později okolo projíždí vlak, pomalu otevře oči a unaveně hledí na svého syna. „Kdo to je?," ptá se.

Když se jí představuji, je na ní vidět slabost. „Je nemocná. Má rakovinu, a já se o ni musím starat. Sestra nás vyhodila, že nás nezná," pokračuje Fanda ve výčtu svých životních starostí.

Nájem Fanda přestal platit poté, co mu umřel otec. „Dal jsem poslední peníze na pohřeb, raději než na nájem," povídá a přitom sahá opět po lahvi s pivem.

Do Teplic přijeli nedávno vlakem. „Znám to tady. Dříve tu bydlela moje babička. Z Duchcova jsme museli pryč, tam se nesmí sedět ani na zdi. Vyhazovali nás strážníci. Tak jsme tam nastoupili na vlak a odjeli. Tady v Proboštově je přístřešek, tak to je zatím dobrý. Než něco seženu."

Sedmatřicetiletý Fanda žije se svojí nemocnou matkou na zastávce v Proboštově. Zdroj: Deník/ Z. Traxler

„BENA SE NEVZDÁM"

Společně s nimi na zastávce v Proboštově žije také jezevčík Beny. A právě kvůli němu má Fanda problémy sehnat ubytování. „Byl jsem se ptát na ubytovně v Dubí. Bylo tam plno. Ale i tak by nás tam kvůli psovi nevzali. Jenže já se ho nemůžu vzdát, viď Beníčku," říká směrem k němé tváři.

Další pokus prý bude na Moldavě. Dostal tip od lidí, že je tam také nějaká možnost bydlení. „Pojedu tam autobusem. A uvidíme," křičí, protože na kolejích proboštovské zastávky právě skřípají brzdy osobního vlaku směřujícího z Teplic do Ústí. Lidé z vlaku si nás prohlížejí. Někteří nám dokonce zamávají.

Společná snídaně nám končí. Je totiž potřeba přístřešek vyklidit. „Dělám to tak každý den. Musím dát pryč matrace, deky a všechny ty naše věci."

Daleko se ale nepřesunou. Čtyřiasedmdesátiletá žena zbytek dne prožije na sousední lavičce. Fanda jí tam už připravil posezení.

Všechno tam má pro ruce. Deku, tašku s jídlem, a nechybí ani petky s pivem. Pod lavičkou leží rulička toaletního papíru. Ptám se tedy, jak to mají s hygienou. „Tak různě, jak se to dá, občas se někde umyju." Vycítím, že o tom se nechce Fandovi příliš hovořit. A při pohledu na sousední křoviska se raději už ani dál neptám.

KRIZE PŘIŠLA PO SMRTI OTCE

V Duchcově, odkud rodina přišla, Fanda příliš dobrou pověst zřejmě nemá. „Hodněkrát jsem ho tu viděla opilého," říkala mi žena v lokalitě, kde Fanda s matkou dříve pobýval. Ve městě jde o ne zrovna vyhledávanou čtvrť. „Ale bylo nám tam dobře," vzpomíná sedmatřicetiletý bezdomovec.

„Když pak vloni na podzim zemřel táta, šlo to ale všechno z kopce," uzavírá Fanda svůj dosavadní životní příběh. Teď potřebuje najít ubytování. „Aspoň pro ni," povzdechne si a pohladí svoji matku po zádech.