Kliknutím zvětšíteNejsem moc dobrá v psaní pro noviny, nejsem v něm dostatečně hbitá, pružná, a také do něj vrážím příliš emocí. Takže jsem si dnes pro svůj článek zvolila téma téměř přírodovědné, ha, ha, ha. Pokusím se ze svého úhlu pohledu zodpovědět otázku – co je to láska.
Uf. Jeden můj dobrý přítel zažívá situaci, kterou většina dospělých lidí zná – je na hromadě po rozchodu. Nedávno mi řekl věc, která mě překvapila: „Cítím k ní takovou zvláštní něhu. Ta už mezi námi bude vždycky.“ A dodal, že si teď hodně povídá s někým, s kým se dávno rozešel. Ale nechce se vrátit. Jen také k ní cítí… něhu.
Dlouho jsem o tom přemýšlela. Možná láska nemusí pokaždé být jen to, co momentálně žijeme. Může nějakým způsobem zůstat v našem srdci jako drahokam, který už nenosíme, který ale proto nepřestává být krásný, protože nás stále těší. Co když to je ta nejhlubší láska?
Autorka je spisovatelka
Napadlo mě, že umění rozchodu je uměním lásky. Jejím vysvědčením, rekapitulací, zatěžkávací zkouškou. Skoro jako když se staví mosta pak se testuje, zda po něm může přejet i náklaďák. Rozchod by měl fungovat jako most, po kterém oba zúčastnění mohou bezpečně přejít na druhou stranu, a to dokoncei tehdy, když všechny zraněné emoce váží jako náklaďák.
S partnerskou láskou je totiž jedna velká potíž. Je vlastně sobecká. Proto majetnická. Láska je téměř vždy současně sebeláska. Dává nám sebepotvrzení: ano, jsi hoden/hodna milování. Při tom ale nevzniká z nedostatku sebejistoty, právě naopak. Láska je to, co všichni hledáme, za čím se všichni ženeme, po čem lidé nepřestávají toužit až do smrti.
A právě odtud pochází jakési její až znesvěcení, skoro bych řekla. Někdy láska nabírá podobu až jakéhosi romantického blábolu, který byl především do dívek huštěn od útlého dětství v podobě nejrůznějších princů, co zabijí všechny draky a odvezou děvčátka na bílém koni – rozuměj v bílém volvu – až na kraj světa.
Teprve v průběhu života holky zjišťují, že princové z koňů padají a draků se bojí víc než ony. Přesto honba za tímto blábolem nekončí, někdy se dokonce ptám, zda nás to všechny neudržuje při životěa zda právě toto není onen pověstný kámen Sisyfův – obarvený narůžovo.
Přiznejme si, že všechny ty lapálie vznikají jen proto, že většina lidí se obává, že zůstanou sami. Hrůza ze samoty nás leckdy dokáže hnát i do špatné náruče. Ale samota není smrta okolní svět není rakev. Na začátku každého dobrého vztahu by mělo stát vědomí, že jsme všichni sami. Ve vztahui bez něj. A láska je onen diamant. Jde bez něj žít. Ale s ním je to hezčí. Važme si ho v každé chvíli.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
53
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
