Dvanáct měsíců a spousta povyku kolem nich. Řeč je o Mánesově kalendáriu na Pražském orloji, který tam visel mezi lety 1866 a 1882. Poté originál, který je uložen v depozitáři, nahradila kopie malíře J. K. Lišky. Ta byla zničena koncem války a její místo zaujalo dílo B. Číly, jež několikrát prošlo rukama restaurátorů.

Martin Komárek.
Je na tom Británie hůř?

Poslední v řadě byl malíř Stanislav Jirčík. Autor podepsal smlouvu, práci odevzdal, turisté ji obdivovali. Až po čtyřech letech si člen Klubu za starou Prahu Milan Patka postěžoval, že Jirčík si z Mánesa, magistrátu, Pražanů a cizinců tak trochu vystřelil. Některým figurám dal tvář svých současníků, například spisovatelky Kateřiny Tučkové, jedné lunetě prý dokonce dominuje jeho autoportrét. Selce zkrátil sukni, zaměnil rasu psa a ze svalnaté vodnářky možná udělal vodnáře.

Byla by to nevšední legrácka, pokud pan Jirčík neporušil zadání na přesnou kopii. Pak by měl kalendárium na vlastní náklady vytvořit znovu.

Kateřina Perknerová
Zemanovi budižkničemu

Absurdní je, že magistrátní zadavatelé malířovu poťouchlost neodhalili a nebýt pana Patky, asi by to tak zůstalo navždy. Vedlejší efekt spočívá v tom, že díky Jirčíkovi se lidé začali zajímat o detaily Mánesovy malby, včetně nepřiměřené délky selčiny holenní kosti, kterou raději zakryl dlouhou sukní. Nikomu nevnucuji svůj názor, ale počin Stanislava Jirčíka má něco do sebe. Ve světě plném truchlivých vyhlídek je to radostný pohled současníka na umění 19. století.