Autor je historik a politolog

Také asi proto působily výstupy „kyber-delegátů“ zhusta zoufale či jako členské příspěvky volného diskuzního klubu, v němž se jednotlivci poslouchají nejraději sami. A tak se nezávazně, nicméně vytrvale, mluví a mluví, aby se mluvilo, aby nenastalo trapné ticho. I v tom tkví jakási symbolika: vývojem posledních osmi, deseti let se sociální demokraté postupně změnili – najmě vinou vlastních pohlavárů – v dost zoufalou partu. Vedenou také po tomto „počítačovém“ sjezdu, jak jinak, lidmi ze svého středu.

Někteří členové nebo sympatizanti partaje hleděli ještě před ním sobě a světu namlouvat, že případné vítězství Hamáčkova vyzyvatele Petříčka přinese naději. Chvílemi se dokonce až zdálo, jakoby idealizace (volebního) outsidera poskytovala některým frustrovaným partajníkům svéráznou vnitřní mystifikaci. Falešnou iluzi, že je jeho (předem takřka jistá) porážka poněkud vyviní z odpovědnosti za další osudy léta zanedbávané partaje. Dnes už stranického torza.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Leccos ze skutečných, dlouhodobých příčin úpadku ČSSD během vnitrostranických voleb nechtěně objasnil někdejší místopředseda Evropského parlamentu a údajný socdemokrat staré školy Libor Rouček. Na jedné straně v souvislosti s Hamáčkovým vítězstvím zklamaně horlil proti absenci sebereflexe či chytrých nápadů v Lidovém domě. Zároveň ale před pár dny vřele oslavil památku tragicky zemřelého miliardáře Kellnera, přičemž jeho kritiky na sítích většinově označil za takové, kteří neprožili „úspěšný a obdivuhodný život“. Tak jako zesnulý, nesporně pracovitý muž „tyjící z lidí práce“. Hezký příklad toho, když je hodnota člověka posuzována dle výše jeho konta.

 Nic si nenechme namluvit. Na onlajnovém 42. sjezdu České strany sociálně demokratické se de facto střetly výhradně špatné možnosti s možnostmi ještě horšími. Výsledky tolikrát vzývané autoreflexe skvěle předvedl i staronový předseda Jan Hamáček. Všechno to trápení tradiční partaje svedl na Covid-19. Načež vzápětí potvrdil věrohodnost předsjezdových fám o chystané čistce mezi přáteli. To jest o střelhbitém odstranění poraženého konkurenta z Černínského paláce a jeho nahrazení (po zdatném hereckém výstupu oblíbeného ministra kultury Zaorálka) loajálním politickým úředníkem s kontakty v Číně. Čímž jednak posloužil své vnitrostranické pozici, za druhé se ve prospěch vlastní profesní budoucnosti zavděčil mocenskému tandemu Zeman-Babiš. Tomu byl přece reprezentant Pocheho pražských sociálních demokratů, operující až frázovitou prozápadní geopolitikou, odjakživa trnem v oku. I původně plánovaný nástup Jana Birkeho do čela netoliko pandemií těžce zkoušené kultury dával proto v daném ohledu hluboký smysl: vždyť onen málo vzdělaný západočeský poslanec je viceprezidentem Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce.

 Nejde tudíž zjevně pouze o špinavou pěnu dní v naší politice. Staronový předseda socanů Hamáček působí rovněž v kontextu aktuální „výbušné“ aféry trapně a od „oranžových“ se distancovali dokonce i miniaturní Zelení, neboť ČSSD stvrdila sounáležitost s dalším polistopadovým oligarchou. Pokračujícím úpadkem „socanů“ (leč také komunistů, u nichž se o víkendu odehrál neúspěšný pokus o palácový převrat) přicházejí o přirozené politické reprezentanty doslova miliony lidí. Je na pováženou, pod jakým vývěsním štítem se řada z nich může napříště houfovat. Obchodní projekty nabobtnají, kdežto tradiční levice bude muset znovu stavět, a to div ne od základů.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.