Kdo staví, potýká se s dvojím zlem. S nekonečným množstvím razítek a dobrozdání. A se samozvanými škůdci, kteří prostě chtějí stavbu překazit neboť jim nejde pod fousy.

Poslední příklad z Prahy to dokládá. Investor získal všechna lejstra pro přestavbu okolí Masarykova nádraží podle návrhu světoznámé architektky. A to včetně souhlasu příslušných památkářů. Hned však vyskočily další dvě památkářské organizace, které hodlají za každou cenu platné rozhodnutí zhatit. Prostě má být po jejich, a basta.

Původní návrh stavebního zákona nepřinášel žádný bezbřehý liberalismus. Nezakazoval památkářům ani ochráncům životního prostředí mluvit do toho, co se postaví. Žádal však jasné lhůty a jedno nezvratitelné konečné rozhodnutí.

Nebylo to nic, co by nás z hanebného sto padesátého sedmého místa co do rychlosti staveb posunulo na špici. Byl by to však krok k civilizaci. Vláda tvrdí, že pomalé stavební řízení nás stojí sedm miliard ročně. Morální náklady, které společnost za řádění byrokratů a samozvaných „stavbysoudců“ nese, jsou vyšší.