Autor je šéfredaktorem Arménsko-evropského časopisu Orer

Hlavní město Stepanakert je několik dní neustále bombardováno. Jsou zničené obytné domy, školy a sociální zařízení. Ázerbájdžánský prezident Alijev, jehož armáda nemá v současnosti na válečném poli úspěch, se rozhodl mstít civilnímu obyvatelstvu.

Na arménské straně je v této chvíli přes 200 obětí. Ázerbájdžánská strana neposkytuje skutečné údaje o svých obětech. To, co dnes Turecko a Ázerbájdžán páchají proti arménskému lidu je zločin proti lidskosti. Asi 50 členů Evropského parlamentu již vyzvalo Ázerbájdžán k zastavení agrese a k návratu za jednací stůl, jak to požaduje Minská skupina OBSE. Artsakh a Arménie však zůstávají v tomto boji osamoceni. Francouzský prezident Macron vyjádřil Arménii bezpodmínečnou podporu. Spolu s prezidenty Spojených států a Ruska vyzval k okamžitému ukončení války. Ázerbájdžánský prezident však o míru nechce nic slyšet.

Autoritářský prezident Alijev zaútočil na Arménii a Náhorní Karabach. Jako podmínku zastavení bojů uvádí stažení arménských vojsk z Náhorního Karabachu. Jinými slovy říká, že by Arméni měli opustit svou tisíciletou zemi, která je světu známá svými výjimečnými křesťanskými památkami.

Nás však znepokojuje nejen společně organizovaná agrese Ázerbájdžánu a Turecka vůči Arménii, ale i zprávy v médiích, které stejnoměrně vyzývají obě strany k okamžitému zastavení vojenských operací. Pokaždé, když Ázerbájdžán poruší příměří a začnou vojenské operace, Arménie odpovídá přiměřeným způsobem. Kdyby se nebránila, byly by spáchané obrovské krutosti na civilním obyvatelstvu. Skutečnosti jsou však prezentovány tak, že se jedná o agresi podnícenou Armény a ázerbájdžánská strana se pouze brání protiútokem.

Již třicet let se setkáváme se stejnou rétorikou jak v mezinárodním společenství, tak i v Minské skupině OBSE, pod jejichž záštitou mají probíhat jednání.

Ani mezinárodní společenství, ani reportéři či vedoucí představitelé nepátrají po logické odpovědi na otázku, která by odhalila, že arménská strana nemá zájem na válce a porušit mír. Náhorní Karabach je již dávno osvobozen a do propuknutí posledních válečných událostí směřoval k budování mírové demokratické společnosti.

Žoldnéři z Turecka a Sýrie

Během současných vojenských útoků se Náhorní Karabach brání nejen proti Ázerbájdžánu, ale i Turecku, které se účastní vojenských aktivit jak technicky, tak prostřednictvím žoldnéřské armády rekrutované z teroristů. Tisíce syrských žoldáků z teroristických organizací z oblasti syrského Idlibu byli přivezeni do Ázerbájdžánu tureckou armádou, aby bojovali proti Arménii. Mezinárodní společenství musí vyvíjet větší tlak na Turecko, které podporuje a financuje. Dokud mezinárodní společenství, zpravodajské služby a instituce zabývající se sledováním Náhorního Karabachu nezačnou naléhat na Ázerbájdžán a neusměrní Turecko, nikdy tento konflikt neskončí.

Také mě překvapuje chladný postoj české politické scény k této otázce. Je pochopitelné, že konflikt, který propukl v období koronakrize, místních a senátních voleb, není na pořadu dne. Ale v současné době se rozhoduje o osudu jedné z křesťanských kolébek světa. Kde čeští politici bojují za demokracii a lidská práva? Jeden z českých politologů měl pravdu, když se zeptal: „Čekáte, až turecký vládce dosáhne hranic Evropy a zeptá se: Kdo si dnes pamatuje Armény?“ Vyzývám proto všechny české a evropské instituce, humanitární a nevládní organizace, aby odsoudily rozsáhlé útoky ázerbájdžánského autoritářského režimu a požadovaly návrat k mírovým jednáním.

Rovněž vyzývám prezidenta České republiky, předsedu vlády a členy parlamentu, aby vyzvali k zastavení ázerbájdžánské agrese a bombardování civilních objektů. Arménská strana se snaží zničit vojenské základny a vojenské palebné body, které ohrožují životy civilistů, pouze odvetnou palbou.

Arméni z Arménie, Náhorního Karabachu a ze světové arménské diaspory hledají mírové řešení konfliktu prostřednictví dialogu. Pokud však bude Arménie a Náhorní Karabach napaden, budou se jeho obyvatelé pochopitelně bránit.

Civilizovaný svět, stejně jako naši čeští přátelé, by neměli dopustit, aby Turecko po sto letech prostřednictvím Ázerbájdžánu uskutečnilo další genocidu i v Náhorním Karabachu.