„Na svých show přiblížím bizarní práce a podivná místa ve světě. Budu se snažit i upozornit na úskalí a nástrahy cestování a v neposlední řadě prozradím, jak jsem se dostal ke spiritualitě. Projekce je ale hlavně humorná a myslím, že se budou diváci bavit,“ slibuje dobrodruh.

Označil byste se za profesionálního cestovatele? Čím se vlastně živíte?
Nemám rád rozlišování lidí na turisty a cestovatele. Pravdou je, že mi cestování trochu přerostlo v životní styl, takže chápu, když mě někdo cestovatelem nazve. Během posledních pěti let cestování, kdy jsem byl v České republice jen pár měsíců, jsem se živil různými mnohdy až bizarními pracemi.

Můžete uvést nějaký příklad?
Za jednu z nejlepších a nejpodivnějších prací řadím strašení lidí ve strašidelném domě na Novém Zélandu. S kontaktními čočkami a hrůzostrašným make-upem jsem tam několik měsíců skutečně děsil k smrti skupiny turistů, kteří se často složili na zem jako domino. Jedna dívka se nám tam dokonce strachy pomočila. Chudák. Do té chvíle jsem si myslel, že je to jen rčení – pomočit se strachy. Bylo to opravdu hrůzné procházet strašidelný dům v naprosté tmě. Byla to asi moje nejlepší práce v životě. Vydělával jsem si na cestu kolem světa asi 16 dolarů na hodinu za strašení lidí. Bylo toho ale víc. V Austrálii jsem jezdil traktorem, ve Švédsku pracoval v kuchyni a v Indii jsem si zase zahrál v bollywoodském filmu. Poté jsem se dost živil jako digitální nomád psaním různých článků o cestování a pořádáním cestovatelských stand-up projekcí.

Dá se říci, že jste cestování propadl. Co vás na něm fascinuje?
Propadl je to správné slovo. Vyrazil jsem na cestu kolem světa a vrátil se až za 26 měsíců. Doma jsem se ohřál jen chvilku a hned vyrazil na další rok do Indie a Nepálu. A poté znovu. Odjel jsem do Jižní Ameriky. Fascinuje mě hlavně ta svoboda. Člověk žije v přítomnosti a řeší pouze základní potřeby, jako kde bude spát nebo co bude jíst. Do toho se na vás valí zážitky ze všech stran. Cestování je ale hlavně o lidech, které potkáte a kteří vás utváří.

Změnilo vám v něčem život?
Cestování mi změnilo život v mnoha ohledech. Naučil jsem se mnoho nových věcí. Španělština mi otevřela bránu do zcela nového světa. Na cestě jsem poznal i svou manželku Natálii z Argentiny. Díky cestování jsem se dostal ke spiritualitě. Přes amazonské šamany mě to zaválo ke kurzům jógy a meditace do Indie. To mi naprosto změnilo život. Lidé tam znají techniky, díky kterým zklidníte mysl a naleznete pravé štěstí. Kurz prána jógy byl tím nejlepším zážitkem v mém životě, který mi změnil pohled na všechno.

Jak moc těžké bylo udělat ten prvotní krok, opustit jistotu práce a vydat se na cestu kolem světa?
Pro mě ani moc ne, protože to nebylo tak, že bych vyjel od kancelářského stolu rovnou do Indie. Začínal jsem cestovat postupně už na vysoké škole. Řekl bych, že to vše začalo na programu Erasmus, kdy jsem studoval rok na univerzitě v Lisabonu. Vyrážel jsem tehdy na výlety na Madeiru, do Španělska nebo do Maroka. Mezi semestry jsem jel opakovaně na brigádu do USA a Kanady, odkud jsme s partou přátel cestovali například na Aljašku nebo na Havaj. To už se to začalo rozjíždět.

Řada lidí tvrdí, že cestování je finančně náročné. Co vy na to?
Když jsem poté naplánoval cestu kolem světa, věděl jsem, že si ve světě najdu lehce práci. Je to moje dlouhodobá strategie. Vydělat si na cestování mnohdy i podřadnou prací v ekonomicky vyspělých zemích a peníze utratit v zemích chudších. Ze tří měsíců práce na Novém Zélandu nebo ve Švédsku dokážu cestovat celý rok po Indii nebo Latinské Americe. Ty rozdíly jsou stále propastné. Musíte k tomu samozřejmě přidat i styl cestování. Kdybych spal v drahých hotelech, tak jsem doma už za chvilku. Hodně jsem spal ve stanu a stopoval. To je úplně zadarmo a ceny jídla jsou v těchto zemích nižší než u nás. V Indii se skvěle najíte i za dolar, hotel vás stojí 5 dolarů na osobu.

Co všechno je potřeba zařídit či naplánovat, než se člověk vydá na takovou cestu?
Rozhodně bych všem doporučil nepodcenit základní očkování. Záleží na tom, kam se vydáte, ale v Asii a Latinské Americe je minimem očkování proti břišnímu tyfu, žluté zimnici a žloutence A a B. Nic víc jsme neměli. Je dobré mít vyřešeny platební karty s nízkými nebo ideálně nulovými limity pro výběry z bankomatů v zahraničí. Dalším tématem jsou víza. S českým pasem je to dnes ale celkem lehké. S předstihem jsme žádali jen vízum do Číny a pracovní vízum na Nový Zéland. Při cestě delší než půl roku se můžete odhlásit od zdravotního pojištění v ČR. Detailní plán cesty jsme neměli a ani to nedoporučuji. Spousta lidí vás ve světě nasměruje a doporučí vhodnou trasu.

Stojíte za projektem Z kanclu kolem světa aneb stop otlačeným zadkům! Co bylo jeho cílem?
Několik let po vysoké škole jsme s partičkou kamarádů pracovali v Praze a říkali jsme si, že nás to stále táhne do světa. Daleké země Oceánie a Jižní Ameriky lze s pár týdny dovolené navštívit jen těžko, a proto jsme v „kanclu“ skončili a vydali se do světa. Zažádali jsme o pracovní víza na Nový Zéland a k tomu jsme postupně přidávali další země. Udělali jsme to proto, že jsme to tak cítili. Byla to určitě touha po poznání. Pak jsme si řekli, že bychom o tom i rádi psali a předali to dalším mladým lidem, kteří se třeba nemohou rozhodnout. Lidí, kteří díky nám vyrazili do světa, bylo ve finále hodně a za to jsme rádi, protože cestování vás vždy obohatí.

Kolik zemí jste už navštívil? A lze v dnešním globalizovaném světě ještě poznat nepoznané?
Zrovna jsem si vyplňoval interaktivní mapu navštívených zemí a vyšlo mi 60 států. Na počtu však vůbec nezáleží. Byli jsme skoro celý rok v Indii a bylo to lepší, než navštívit zemí 100. Poznat nepoznané nebo alespoň málo poznané určitě lze. Chce to hlavně mluvit s lidmi, kteří vás na místa zavedou. V tomto směru pro nás byl celkem dobrodružný Východní Timor, který navštíví jen asi 300 turistů ročně. Vydáte-li se do odlehlých vesnic, často narazíte na obyvatele, kteří Evropana možná nikdy neviděli. Mnoho takových míst je v Amazonii, na Andamanských ostrovech nebo na Aljašce. Tam zůstává spousta přírodních krás nepojmenována na mapě. Stačí si vzít batoh na záda a vyrazit do divočiny. Mnoho lidí se stále bojí jezdit do západní Afriky. Uznávám však, že neobjevených míst je stále méně.

Zkuste bez dlouhého přemýšlení vypíchnout jeden z nejúžasnějších a naopak nejhrůznějších zážitků.
Nejkrásnější zážitek jsem už lehce naznačil a je z kurzu meditace v Indii, kdy jsem po velmi tvrdém tréninku aktivoval spící energii (kundalini) a dokázal zastavit hlavu. V okamžiku, kdy nemáte žádné myšlenky na minulost ani budoucnost, jste naprosto šťastní. Větší pocit štěstí jsem nikdy nezažil a bylo to přesně tak, jak to hlásí všichni mniši, dalajlama apod. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale je to tak. Nedá se to předat. Dokud to člověk nezažije, tak si bude myslet, že to jsou jen nějaké pošetilé představy. Ta energie tu ale je a je fyzická. Začne vám proudit celým tělem a vystřelovat vám do obličeje úsměv. Těžkých situací za ty roky bylo také několik. Asi pětkrát jsem málem umřel. Jednou se mi při vysoké vlně vykloubilo rameno na surfu na Srí Lance a já bezvládně spadl do oceánu. Zachránil mě místní kluk, který mě vytáhl na břeh. U Everestu v Nepálu jsem se zase probudil na horské chatě asi v 5 tisících metrech a nemohl jsem mluvit. Komolil jsem slova, až jsem přestal mluvit úplně a nemohl jsem si ani na nic vzpomenout. To byla situace, kdy jsem se opravdu vyděsil.

Jak to nakonec dopadlo?
Myslel jsem si, že to se mnou švihne a skončím na zemi. Naštěstí jsem se cítil silně. Vzal jsem si batoh a láhev s vodou a běžel do nižší nadmořské výšky. Neustále jsem pil a zkoušel něco vyslovit. Asi za 15 dlouhých minut ten stav postupně pominul. Odborníci říkali, že to mohla být dehydratace organismu. Tělo dostává ve vysokých nadmořských výškách opravdu zabrat. V Kanadě jsem zase potkal na 3 metry obrovského medvěda grizzly. Vzájemně jsme se vyděsili k smrti a on naštěstí neskočil na mě, ale do lesa. Zůstal jsem jako opařený, protože to bylo skutečně nebezpečné. Od grizzlyho máte být vzdáleni 3 fotbalové hřiště. Já jsem od něj byl tři fotbalové metry.

Objevila se někdy během cestování chuť to zabalit a opět se vrátit do klasické práce? Mít tu jistotu?
Určitě to na vás občas přijde. Hlavně v Indii, kde jsem se postupně otrávil jídlem i vodou, zhubnul jsem asi 10 kilo a vypadal jsem fakt špatně. To jsem si říkal, že snad pojedu domů, že už bych si zase rád do „kanclu“ sednul. Pak ale vždy převážily ty pozitivní zážitky. Před jistotou jsem upřednostnil absolutní svobodu, kdy vůbec neřešíte, v kolik hodin ráno vstanete a jaký je den v týdnu.

V Liberci proběhne nová show Cestování jako životní styl. Na co se může návštěvník těšit?
Už se hrozně těším na skvělé domácí publikum v Lidových sadech. Dal jsem dohromady novou cestovatelskou show, která pokrývá celý můj příběh. Budou tam nejlepší i nejhorší momenty. Vysvětlím to, co všechny Čechy zajímá, tj. „kde jste na to vzali?“ Přiblížím bizarní práce a podivná místa ve světě. Budu se snažit i upozornit na úskalí a nástrahy cestování a v neposlední řadě prozradím, jak jsem se dostal ke spiritualitě. Projekce je ale hlavně humorná a myslím, že se budou diváci bavit.

Cestování jako životní styl není asi pro každého. Dá se nějak generalizovat, jaké vlastnosti či povahu ten člověk musí mít, aby si to užil?
Hodně záleží na každém člověku. Cestování není určitě návodem na štěstí. To máme každý u sebe v hlavě a v srdci. Někdo bude šťastnější doma s rodinou a kamarády nebo při hře oblíbeného sportu. Obecně však může cestovat každý a nemusí jet hned na druhou stranu světa. Cestovat se dá krásně i po ČR a do blízkých států. Stačí být otevřený a nebát se mluvit s lidmi. Jen tak z cestování vytěžíte maximum.

V jednom rozhovoru jste říkal, že Coca-Cola je pro vás symbolem globalizace. Proč? Opravdu v dnešní době mají lidé ty možnosti cestovat lehčí?
Někde jsem četl, že se humanitární organizace učily od Coca-Coly. Ptaly se totiž, jak je možné, že v každé opuštěné vesnici, kde třeba nemají hygienické potřeby ani léky, prodávají Colu. Pravdou je, že tato společnost má vypracovaný důkladný systém distributorů a obchodníků a skutečně tento produkt zná každý. Možnosti cestovat jsou dnes mnohem snazší. Platí to ale opět pro bohaté země, jako jsme my v Evropě nebo v Severní Americe. Pokud se narodíte v Palestině nebo v Nigérii, tak se pro vás nic moc nezmění. Stejně mít peníze i na dnes již mnohem levnější letenku nebudete.

Jedním z důvodů, proč jste opustil pohodlné kancelářské židle a vyrazil do světa, byla Austrálie, kterou aktuálně zasáhly katastrofální požáry. Sledujete situaci? A viděl jste podobné události na vlastní oči?
V Austrálii jsme strávili asi 5 měsíců. Je to nádherná země a moc mě mrzí, co se právě děje. Požáry jsme tam viděli, protože k nim dochází každý rok. Letos bylo ale extrémní sucho, které způsobilo katastrofu. Nemá cenu komentovat, jak k ničení planety přispíváme jako lidstvo. Zmíněné palmové plantáže jsme viděli na Borneu při stopování. Tisíce kilometrů pralesa se proměnili v ohavné palmy a podobných příkladů najdeme ve světě spoustu. Dost smutno mi bylo v Číně. Obrovská země je plná smogu, fauna je snědená, lesy vykácené, krásná kultura v Tibetu ničená. Všude jen peníze.

21. století se ve vyspělých zemích vyznačuje i konzumní společností. Když porovnáte nejrozvinutější země s těmi ekonomicky slabšími, jsou nějaké rozdíly v povaze lidí či jejich přístupu k životu?
Ten rozdíl je obrovský. Přišlo mi, že více pozitivní přístup k životu měli často právě v chudých zemích. V Asii i Latinské Americe se na nás lidé usmívali, přestože mají mnohdy obrovské finanční problémy. Přijde mi také, že tráví více času s rodinou a přáteli, což je pro život podstatnější než prosté peníze. Například ve Švédsku mají studenti bezúrokové půjčky, a tak mohou jít bydlet sami už během střední školy. Senioři mají vysoké důchody, a proto jsou často nezávislí. Znamená to, že ti lidé mnohdy nepotřebují další osoby ani komunity, protože si mohou všechno finančně dovolit. Ve výsledku však mají jeden z největších počtů sebevražd na obyvatele, trpí depresemi, cítí se osaměle a nejsou šťastní. Je to opak Indie, kde je rodina velmi široká a často bydlí pohromadě.

V Indii je možné úplně všechno. Vaše slova spojená s projektem Himalájský úsměv, který spočíval v navštívení vesnici Nepálu a Indie a promítání videí místním dětem. Jaké jste zažíval pocity při setkání s nimi? Jak na vás děti reagovaly?
Zažíval jsem pocity radosti, protože děti nám radost předávaly. Bylo úžasné vidět, jak je to baví a jak jsou šťastné, že za nimi někdo přišel. Nejvíce to bylo vidět v odlehlých školách v horách. Je těžké situaci změnit, ale cílem projektu bylo vykouzlit co nejvíce úsměvů. To se, myslím, povedlo. Děti si podobnou návštěvu pamatují hodně dlouho. Pouštěli jsme hlavně videa z našich předchozích cest a snažili se ukázat jiné části světa. Často jsme také ukázali fotografie z Prahy a z Liberce. Nejvíce se jim líbil zasněžený Ještěd a Karlův most.

Proč by měli mladí lidé podle vás cestovat?
Cestování vám otevře oči i mysl. Uvidíte, jak lidé žijí např. v Asii. Mnohdy nemají doma splachovací záchod nebo vodu a stejně působí šťastněji než někteří lidé se vším komfortem v Evropě. My jsme zvyklí, že otočíme kohoutek a máme hned teplou a dokonce pitnou vodu. To ve větší části světa standardem rozhodně není. Začnete si proto vážit maličkostí. Zjistíte, že problémy, které jste měli např. v práci, nejsou vůbec žádnými problémy. To vše mladí lidé poznají. Navíc získají rozhled, nové nápady, myšlenky, naučí se řeč, je toho spousta.

Co byste na závěr vzkázal lidem, kteří se bojí cestovat a hledají výmluvy, proč to nejde?
Nikoho bych do cestování rozhodně netlačil. Přesto bych doporučil, ať si lidé zkusí nejprve vyjet na kratší dobu někam blíže. Sami pak poznají, zda je cestování a poznání nových míst a lidí naplňuje. Odvahu mohou dodat zkušenější kamarádi nebo cestovatelské přednášky, kterých je po republice mnoho. Na první cestu se dobře připravte. Dodá vám to pocit jistoty a zjistíte, že to není nic strašného. To nejhorší, co se vám může stát, je, že se vrátíte dříve domů. Buďme rádi, že cestovat vůbec můžeme. Generace našich rodičů by o tom mohla vyprávět. Někdo se bojí, aby neměl po návratu mezeru v životopisu a aby pak našel práci. Myslím si, že pro moderní zaměstnavatele už dnes bývá cestování a s tím spojený rozhled spíše plusem. Cestu můžete navíc hravě spojit s prací v zahraničí, studiem jazyka nebo se sociálním projektem.