Každá osada má svého šerifa, který musí umět reprezentovat i okouzlovat svým šarmem a tak Navrátil bezkonkurenčně vyhrál. Naši čtyřku jsme doplnili a tak sestava dvě kytary, basa, bendžo, foukací harmonika a zpěv začala vyhrávat převzaté i vlastní věci. V roce 1974 jsme se zúčastnili Porty, kde jsme získali Cenu diváků a uznání od takových osobností jako Kapitán Kid, Jiřina Fikejzová (dvorní textařka Marie Rotrové) a Wabiho Daňka (Rosa na kolejích)reprezentujícího Plížáky Sokolov, nás samozřejmě potěšilo. Na padesáté výročí košťanské školy jsme si již troufli na dvouhodinovou estrádu v sále Sokolovny i při slavnostním otevření nově rekonstruovaného kina. Na takových akcí nesmí chybět konferenciér hezoun s příjemným hlasem.

Olda Opata, z divadelní rodiny,se toho úkolu chopil a po estrádách se stal naším stálým členem. K názvu Tennessee nás inspirovala kolébka country music. Vůbec jsme si v době svého vzniku neuvědomovali, že tento název pro nás nebude žádnou procházkou rozjásanou Moskvou, zvláště po „osvobození“. Na plakátech nás pořadatelé „zapomínali“ uvádět a tak při vystoupení jsme říkali divákům, že jsme Tennessee, ale ne…atd.

V roce 1979 jsme na Silvestra otevírali náš saloon v Sokolovně, kde nám náš fanda Franta pomohl s výzdobou a westernovým písmem. Za léta svého působení jsme zde přivítali Fešáky, Country Beat Jiřího Brabce, Petra Spáleného s kapelou Georg Bethovens, Karla Kahovce, Karla Hálu, politika Lise, herce Kačera, fotbalistu Šmicra a jiné. Z třetího na čtvrtého června v roce 1984 vyhořela Sokolovna.Namále měl i náš saloon. Karel Jelínek (Lamač) jednomu z hasičů sebral proudnici a začal hasit už doutnající střech saloonu. Udivenému hasiči to zdůvodnil slovy, že „stříkat na zbytky sálu je již k h…“.Každý rok první zářijovou sobotu jsme na Hinkovce pořádali potlachy, kterých se zúčastňovali kamarádi z celé republiky.

Na oplátku jsme my jezdili k nim, akže od západu (Luby u Chebu) po Valtice na jihovýchodě Moravy, od Králík v Orlických horách na severu po Lipno na jihu Čech jsme sjezdili stovky míst.Na potlach nás zvali KTO z Údolí děsu, Červánek, Toronto-Nedvědi a na vystoupení v pražském Domě Barikádníků, Domě kultury Smíchov, Radiopaláci a Lucerně. Na setkáních jsme měli možnost seznámit se s osobnostmi jako Jarda Štercl, František Filipovský, Karel Zich, Ivan Hlinka a Jiří Švejda.

A bývala to posezení do rána. Vyráželi jsme i na vodu (Vltava, Lužnice, Nežárka, Berounka, Sázava, Ohře) a tak jsme hráli každý večer jinde.Prosazovali jsme tzv. country show, jak o nás řekl kapelník Fešáků Karel Polášek. Často si s námi zahráli Miloš Slezák (kytara-banjo),Pavel Zícha (Cop Plzeń banjo) a otec a syn duchcovští Třasákové.Písničky jsme prokládali fóry, parodiemi, scénkami a nábovkami, aby si s námi mohli zazpívat i diváci. Lidé nám posílali účtenky s názvy písní, které chtěli slyšet a my jim obratem názvy kořalek, které pijeme. Vyhovělo se oběma stranám a přes ty rybníky piv, které jsme museli vypít by byla fuška přeplavat.

Po revoluci jsme mohli vyjet za kamarády. Vystupovali jsme v Německu, Norsku, Nizozemí, Švýcarsku a na Slovensku. Potlachy jsme uzavřeli 45.ohněm a protože jsme „tenesáci“ i ten závěr byl originální. Oheň totiž zapalovaly naše holky Eva, Markéta, Alena a Pampeliška. Pobavili jsme lidi na stovkách míst doma i v zahraničí a vždy, když se nás ptali odkud jsme, hrdě jsme odpovídali: “Z Košťan.“ A na další dotaz „Kde jsou ty Košťany“, jsme odpovídali: “Znáte Teplice? Tak to je periferie Košťan“.

Bohumil „Habas“ Fričl