Mrzí mě, že lidé, kteří o něm prakticky skoro nic neví, mají Diega ve škatulce feťáka a podvodníka, kvůli tomu, že zahrál rukou v památném utkání s Anglií na mistrovství světa v Mexiku v roce 1986. Právě tato ruka z něj učinila onu nedotknutelnou legendu a boha pro všechny Argentince. Pouhý fakt, že jako zřejmě jediný fotbalista na planetě má Diego svou církev, církev Diega Maradony, jen to samo o sobě vypovídá o všem. Nebyl jen tak obyčejný člověk nebo obyčejný feťák, nicka a podvodník. Diego byl génius, Maestro. V Argentině z hlediska velikánů člověkem, který stojí vedle Che Guevarry, Evity Perénové, Manuela Fangia. Pro Argentinu byl Diego naprostou top osobností. I z hlediska světové historie byl osobností, která svým nadáním patří do společnosti Mozarta, Michelangela, Da Vinciho a podobných virtuózů.

Ano, ta jeho zpropadená “boží ruka” a následně i jeho drogové avantýry. Je však potřeba se podívat i na to, že navzdory životu naplněnému velkými večírky a kokainovými dýchanky dokázat po mnoho let týden co týden podávat neuvěřitelné výkony na fotbalovém hřišti. To je něco nepochopitelného a ukazuje to, jak moc vyčníval nade všemi svými soupeři a spoluhráči. Opravdu naprosto výjímečný člověk a výjimečný fotbalista. Samozřejmě hlavně výjímečný fotbalista, protože jako člověk si vytrpěl zřejmě hodně.

Možná bych ho připodobnil k Michaelovi Jacksonovi. Uvnitř zůstal dítětem, měl nadpozemské nadání, génius, celoplanetární hvězda, stejně jako Michael. A také na to stejně tzv. dojel. Uvnitř byli oba možná pořád tím malým krotkým dítětem a navenek pak Maradonou, potažmo Jacksonem. Oba dva žili pod neuvěřitelným tlakem. Každý si na ně chtěl sáhnout, každý se s nimi chtěl vyfotit, lidé omdlévali když je viděli. Fanoušky podadal amok v jejich pouhé přítomnosti, záchvaty pláče pokud někomu v davu podali ruku a podobně. Oba dva odešli velice brzo a předčasně. Michael v padesáti a Diego v šedesáti.

Je to pro Argentinu obrovský šok. Koukal jsem až do noci na různá zpravodajství. I reportéři televizních stanic brečeli v přímém přenosu a za své slzy se nestyděli. I kamarádi z Itálie a Argentiny se mi svěřovali, jak probrečeli polovinu noci a slzy jim tečou i nadále.

To ukazuje velikost Diega a je mi líto, že hlavně v Česku to spousta lidí nechápe. Nechápe třeba i to, proč i pro mne byl Diego bohem a proč jsem ho obdivoval. Odpověď na to je jednoduchá. Aby Diega někdo plně pochopil, musí být Argentinec, alespoň v srdci, když ne rodilým. A to já hrdě splňuji už od dětství.

Chtěl bych osvětlit hlavně “boží ruku”, kterou spousta lidí vůbec nechápe a považuje ji za podraz a z Diega dělají “házenkáře”. Ano, byl to gól, který neměl být uznám. I Diego sám přiznal, že pokud by to nebyla Anglie, tak by se proti jakémukoli jinému týmu přiznal a gól by nebyl uznán. A to je právě reminiscence na nás a na Československo po roce 1968. My tehdy měli úplně stejnou rivalitu se Sovětským svazem. Okupoval naši zem a proto jakékoli utkání našich, pro změnu, hokejistů proti Sovětům bylo otázkou národní hrdosti. Mohli prohrát s kýmkoli, ale Sovětský svaz “museli” vždy porazit. Samozřejmě ne vždy se to povedlo, ovšem úkolem číslo jedna bylo ať už na Mistrovství světa či jinde, porazit okupanty, sbornou Sovětského svazu. A i kdybychom jim dali jakkoli “falešný” gól, nikdy by národ žádného našeho hokejistu neodsoudil za nefér hru nebo něco podobného. Stejným příběhem bylo utkání Mistrovství světa v Mexiku 1986.

Čtyři roky předtím proběhla válka o Falklandské ostrovy (pro Argentince Islas Malvinas). Během krátkého konfliktu zemřelo několik stovek Argentinských vojáků. Obrovská tragédie pro celý národ.

Diego Maradona byl bůh s číslem 10 na zádech.Zdroj: Mart Eslem

Proto utkání ve fotbale Argentina proti Anglii na Mistrovství světa v Mexiku bylo na stejné úrovni jako hokejové bitvy Československa a Sovětského svazu. Pro Argentince bylo prvotním úkolem porazit Anglii. To byl větší a důležitější úkol než vyhrát celý šampionát.

A nyní se touto optikou podívejme na tu ruku. Diego Anglii porazil dvěma góly. Jedním nejúžasnějším a druhým nejkontroverznějším v historii fotbalu. Gólem dosaženým tzv. “boží rukou”. Pokud by Anglii dal tři nebo pět gólů,nikdy by je tím nezranil nebo neponížil tak, jako skutečností, že Angličané věděli a museli překousnout porážku gólem, který neměl platit. Byla to národní pomsta. A vnímala to tak celá Argentina. Tehdy a vlastně i dodnes žádný Argentinec nikdy neřekne nic špatného o tom, že by ten gól neměl platit. Neřekne ani o “boží ruce”. Natož, že se jednalo o podvod. To neuslyšíme od žádného Argentince, který je opravdovým vlastencem. Bylo to pomsta za celý národ a za válku o Falklandy. To je ono pozadí oné “boží ruky”. Tím se Diego v očích svého národa stal nesmrtelným.

A nyní si představme, že by se přiznal a rozhodčí gól neuznal. Diegova kariéra by pak určitě vypadala zcela jinak a on by se možná do své rodné země nemohl ani vrátit. I z tohoto úhlu je potřeba se na to dívat. Jeho národ ho miloval za to, že Angličany onou rukou ponížil a vyřadil je gólem, který neměl být uznán. Kdyby se přiznal a jeho tým by ještě třeba s Anglií prohrál, tak by mu možná i odebrali občanství. Samozřejmě v nadsázce řečeno.

Proto je potřeba nahlížet na zápas, který se odehrát před 34 lety, touto optikou. Proto je Diego D10S. Je to taková slovní a znaková hříčka. Dios, bůh s číslem deset na zádech. A ti, kteří ho pochopili a milovali, Diega nikdy nebudou žádným způsobem pomlouvat. Je a bylo jim líto, že se dostal na zcestí, do problémů s drogami a dalšími závislostmi. Bylo to samozřejmě neštěstí, ale úpřímně, kdo z nás by vydržel tu jeho popularitu, hraničící s popularitou popové hvězdy? Bylo velice složité něco podobného v životě ustát. Navíc v dobách, kdy neexistovali pořádné ochranky a opravdu se musel prodírat davem fanoušků, ze kterého si na něj každý chtěl sáhnout.

Podívejte se někdy na nějaký dokument o Diegovi. On byl opravdu bohem už když hrál a pak celé roky poté co byl ještě stále mezi námi. Lidé to tak vnímali nejenom v Neapoli, kde prožil nejlepší svá léta na klubové úrovni, ale i celosvětově. Nebylo jednoduché být Diegem Maradonou a možná sám Diego si častokrát ve svém životě, minimálně podvědomě, přál být někým jiným. To je však takové určité prokletí toho neuvěřitelného talentu, který od Boha dostal. Talentu mazlení s míčem vymykajícímu se téměř fyzikálním zákonům. Daru přenést do hry svou vášeň a neuvěřitelnou energii. Fotbalu dokázal dát úplně všechno. Aspoň takto na něj budu vzpomínat já a ani se nestydím za ty slzy, které mi ukáply na tvář. Pláčou pro něj chlapi po celém světě. Odešel totiž Velikán!

Mart Eslem

------------

Kdo je Mart Eslem?

Mart Eslem, vlastním jménem Martin Šlambor, je známý cestoval z Ústí nad Labem. Hovoří italsky, anglicky, rusky a španělsky. O cestování pořádá přednášky, výstavy fotografií a publikuje v novinách a časopisech. V roce 2001 vydal knihu „Již zbývá jen Antarktida“. Druhá kniha, z roku 2009, „Dobrodružství jachty Bona Terra“, už pojednává o autorově druhé cestě na bílý kontinent. Kromě cestování miluje i sportování. V minulosti se věnoval na vrcholové úrovni volejbalu, atletice a florbalu, kde si zahrál i extraligu. Dlouhá léta pracoval i jako funkcionář pro Český volejbalový svaz v Radě a ve Výkonném výboru Asociace plážového volejbalu.  Jeho životní krédo a heslo je: „Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!“