2. listopadu - Památka zesnulých neboli Dušičky je vzpomínkou na zemřelé, kteří podle katolického pojetí nejsou ještě dokonale připraveni ke vstupu do nebe a jsou ve fázi „očišťování“, které tato církev nazývá očistcem. Slavit památku všech zemřelých věřících 2.11 nařídil poprvé opat Odilo z benediktinského kláštera ve francouzském Cluny v roce 998. Z benediktinských klášterů se později tento zvyk rozšířil po celé církvi.

Oslava Dušiček se odvíjí od svátku Všech svatých. Tento svátek se slaví ve dnech, kdy Keltové oslavovali konec roku – svátek Samhain, v noci z 31. na 1. listopadu, což je období mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem. Samhain byl Kelty vnímán jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Může dojít k setkávání živých a mrtvých, světlem živí ukazují cestu mrtvým. Tradice v tento den zapalovat ohně a svíčky pochází tedy od Keltů i Slovanů, kteří věřili, že oheň očišťuje a světlo pomáhá chránit před zlými a potměšilými duchy.
V zemích s křesťanskou tradicí je zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov a rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku či položit živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí. V tradičním lidovém prostředí se v minulosti hroby zdobily velmi prostě. Tradice dušičkových věnců
z květin a jehličí se rozšířila až po první světové válce.

Bývá zvykem, že se na hřbitovech konají v hřbitovních kaplích, kostelech či jen
u hlavního hřbitovního kříže bohoslužby slova či mše svaté. Na Dušičky má také kněz povoleno stejně tak jako při pohřbech a zádušních mších nosit černé roucho (na hřbitovech většinou pluviál), ve kterém kněz prochází spolu s věřícími hřbitov a kropí svěcenou vodou hroby.

Markéta Valtrová Kašparová