Ravelovo nejslavnější dílo si u autora objednala proslulá tanečnice Idy Rubenstein. V premiéře si ho 22. listopadu 1928 užila Pařížská opera v choreografii Bronislavy Nižinské. Alexandrem Benoisem stvořená dekorace představovala barcelonskou tavernu: Ida tu tančila na obrovském stole, muži ohromeně přihlíželi. Obrovský úspěch Bolera překvapil, zaskočil ovšem i autora. Světovou slávu získalo Bolero i koncertně. Je zajímavé, že si skladatel a jeho přátelé při poslechu hudby na baletních zkouškách mysleli, že skladbu nečeká žádný koncertní úspěch. „Takový kousek bych se neodvážil zařadit do programů velkých nedělních koncertů,“ hlásil Ravel a přátelé souhlasili. „Mezitím se Bolero stalo nejen Ravelovým nejslavnějším dílem, ale i jedním z největších fenoménů hudby 20 století,“ ví Rita Pleškova. „Je to díky jedinečné konstrukcí skladby, jeho řetězci variací, ve kterém vše bez orchestrace zůstává neměnné,“ uvádí choreografka. Ravel prý s hořkou ironií říkal: „Napsal jsem jen jedno mistrovské dílo, Bolero. Ale bohužel v něm není žádná hudba.“ Ovšem tanečník Gončarov s jeho úhlem pohledu nesouhlasí: „Samotná hudba Bolera zvítězila nad kritikou i sebekritikou. Plně si uchovala kouzlo, zůstala jedinečným a nenapodobitelným fenoménem nového umění.“

I třetí část Baletního Triptychu, Bolero, je tak další choreografickou spolupráce Gončarova a Pleškové. „Vyhovuje mi způsob práce s Ritou, kde ve vzájemné úctě vládne doplňování, odsekávání nepotřebného, nutnost přesvědčit toho druhého a dojít ke shodě. Napovíme publiku, že choreografická fantazie je postavena na modelu idolu a davu. Výtvarnice Jana Stejskalová přišla s výstižnou scénou: jen dva prvky, zrcadlové střepy a kostky, jako dvě témata v hudbě. Úspornost prostředí dává prostor taneční expresi, kubistické tvary dokreslují ostrost hudby. Vše má symbolický význam,“ je si jist Vladimir Gončarov.

Jeho kolegyně Rita slíbila: „V hlavní roli uvidíte, zatím jen on-line, sólistku našeho baletu Zuzanu Novoborskou. Tanečnice má za sebou řadu skvělých rolí, v nichž diváky bavila a zaujala. Tančila už jako nelítostná mrazivá Sněhová královna, drzá i vyzývavá Kateřina ze Zkrocení zlé ženy i svůdná Zobeida ze Šeherezády.“ A Gončarov i Pleškova se shorují: „Jsme hrdí na to, co umí, čím v našem Severočeském divadle baví. Nelze nezmínit její úžasnou taneční plastiku spolu s elegancí a dramatickým projevem.“

A ještě minirozhovor k proslulé baletní inscenaci:
Vladimire, který moment z úžasného Bolera byste vypíchl, co se tu děje a proč?
V umění obecně jde o dojem z díla, choreografická fantazie dává prostor k přemýšlení. Zamyšlení nad tím, co chtěl říct autor, jaký symbol vnímá. Divák bude chtít vědět proč, tak mu nebudeme kazit dojem z představení. Umění je hádanka. Lidí rádi luští křížovky, ať tedy na balet nahlíží s tohoto hlediska.

Víc neprozradíte?
Ale ano. Rád se podělím o tajemný smysl určitých pasáží, jen až po jejich zhlédnutí diváky. Bezvadné by bylo mít rubriku „dopisy čtenářů", kde se publikum podělí o své pochopení děje, popíše zážitky. Jistě tu každý vidí něco svého.

Kdy jste si spolu se Zuzanou Novoborskou v SD taneční umění nejvíce užili?
Na prknech, která znamenají svět, jsme s ní stáli často. Třeba v Giselle, ve Zkrocení zlé ženy či v Šeherezádě. Na jevišti pracujeme pro diváka. Tu oceníme povedenou variací kolegů nebo herecký fragment, ale stále jsme každý koncentrovaní na svůj výkon. Na to, abychom dali divákovi maximum.
Osobně si nejvíce užívám zkoušky. Proces zkoušení, zrození baletu milují, obohacuje mě; přináší mi jistou inspirací, pokud ovšem mám dobré partnery. Se Zuzanou jsme si užili zkoušení rolí Venuše, Vivaldiho Čtvero ročních období a i Bolero.

Co bylo na Boleru nejtěžší? Davové scény, či snad přizpůsobení se rytmu?
Vše je těžké. U sboru nacvičit kroky tak, aby byly stejně a vzápětí se rozpadly na sólo variace. Poté cvičit soulad sólistky se sborem. Je složité dostát lidí do jejich rolí. Musíme donést tanečníkům naše myšlenky i vize, zapálit je pro tvorbu. Tanečníkům musí záležet na tom, co ukazují na jevišti, musí tancem žít. Jen tak budou mít naše inscenace úspěch.

Radek Strnad