Od norské pevniny je souostroví odděleno Vestfjordem, nejvýznamnější ostrovy jsou propojeny tunely a silničními mosty. Je to kolem 80 ostrovů. Náš poznávací zájezd po Skandinávii vyvrcholil právě na Lofotech. Byl náročný na dlouhé přejezdy, vždyť Norsko je svou délkou nejdelší zemí Evropy. Za polárním kruhrm jsme se dostali do přístavu Skutvik. Odtud náš plující trajekt do hlavního města souostroví Lofoty Svolvaeru má jednu zastávku na malém ostrově Skrova. „Ať tam nikdo probůh nevystoupí“, volá naše průvodkyně. Nikdo z „našich“ naštěstí nevystoupil. A byli jsme na Lofotech.

Na Lofotech je krásné, že nikdy nevíte, v jaké náladě vás uvítají. Jednou jsou majestátní štíty zahaleny těžkým mlhovým oparem a stálé mrholení se slanou příchutí časem promočí i to nejodolnější oblečení, ale během hodiny je vše jinak – mraky se jakoby zázrakem ztratí, azurově modré nebe dokonale ladí s horským masivem a zelenými loukami a na pobřeží se, usmívají červené domečky s všudypřítomnými dřevěnými sušáky na ulovené tresky. Opravdovou dominantou Lofot jsou hory – Lofotenveggen, které se táhnou od severovýchodu na jihozápad celým souostrovím a přestože nejvyšší vrcholky měří „jen“ kolem tisíce metrů, vzhledem k impozantnosti si v ničem nezadají s velehorami, jako jsou třeba Alpy.

Strmé štíty totiž ční přímo z mořské hladiny a tím se zdají být mnohem vyššími, než ve skutečnosti jsou. Patří mezi nejstarší hory na světě, vznikaly před mnoha milióny let a jsou vulkanického původu. Typický hornatý vzhled vtiskl Lofotům ledovec. Dnes se někdy mluví o Lofotské zdi. Podle legendy je vytvořil bůh Thor, aby z nich měl dohled na všechny rybáře.

Po přistání ve Svolvaeru (neoficiální hlavní město Lofot se 4150 obyvatel), nás vítá Svolvaergeita, 569 metrů vysoký štít (nadmořské i absolutní výšky). Je to hlavní dominanta města a také jeden ze symbolů celého souostroví. Zvaná Svolvaerský kozel má dvojitý rozeklaný vrchol a je výzvou odvážlivcům. Ti šplhají na vrchol a pak skáčí z jednoho rohu na druhý.

K úpatí hory se dostane každý, ale vydrápat se na “roh“ Storhornet nebo Lillehornet představuje obtížné lezení a skok mezi rohy je dlouhý 1,5 m. Nezkoušeli jsme to. Míříme do Sildpollnes Sjocamp, kempu na malém poloostrově s kostelíkem s výhledem na pobřežní hradbu horských štítů nad Austnesfjordem na jednom z větších ostrovů - Vestvagoy. Navštěvujeme Lofotskou katedrálu v Kabelvagu. Je to největší dřevěný kostel na sever od Trondheimu, do kterého se prý vejde až 1200 sedících návštěvníků. Po většinu roku zeje prázdnotou, plní ho pouze turisté. Jenom v zimě, v tresčí sezóně jej zaplní rybáři. Další zastávkou je Mořské aquarium. Pak do Borgu.

V době Vikingů žilo na území Lofot několik vikinských náčelníků a sídlo jednoho z nich se zde dochovalo dodnes. Největší objevená hodovní síň ve Skandinávii z té doby, zde turisty navštěvovaná, má úctyhodnou délku 83 metrů. Tady se dnes nachází vikinské muzeum v Borgu, zvané Lofotr, jež představuje vedle vikinských lodí také každodenní aktivity tehdejší populace. Navštěvujeme jej, prohlížíme si ukázky z dřívějších dob a fotografujeme se s vikinskou přilbou na hlavě a obrovskou bojovou sekyrou v ruce. Při tom všem nás jedním okem pozoruje vikinský bůh Odin, tedy ne zrovna on, ale jeho dřevěná socha. Základem moci a nejcennějším majetkem Vikingů byly jejich lodě, vrchol tehdejšího technického a stavitelského umění. Ale nežili jen bojem. To vidíme i na ukázkách ve skanzenu.

Řemeslníci zde vyrábějí lodě, muž brousí na kameni kosti a paroží, žena tká a vyšívá koberce, jiná vyrábí hliněné nádoby, z kotle, zavěšeného nad ohněm se kouří a dvě ženy nabírají dřevěnou naběračkou pravé vikinské jídlo, které je připravováno přímo před námi. Je to maso s omáčkou vonící směsicí bylin. U jezera kotví pravá vikinská loď, za kovárnou vyrábí vousáč dřevěné uhlí jako před tisíci lety. Ale na rozdíl od té doby mluví velmi dobře anglicky.

Hlavním zdrojem obživy Lofoťanů jsou dnes turistický ruch, rybolov a s tím spojená odvětví. Lovu ryb, který se každý rok koná od poloviny ledna do poloviny dubna, se účastní stovky malých rybářských lodí. Většinu úlovku tvoří tresky (nor.Torrfisk), které jsou následně sušeny a většinou exportovány. Za rybařením se sem vydává každoročně i mnoho turistů.

Pro rybaření na moři, ať už z lodi nebo z pevniny, nejsou třeba žádná povolení a pro rybaření na ostatních plochách lze je koupit na poště, v některých obchodech či turistických kancelářích. Ryby jsou na Lofotách jedním z hlavních artiklů a setkat se s nimi dá skoro všude. Místní specialitou jsou visící sušené tresky. A ochutnat zde jakoukoli rybu se určitě vyplatí. Ve specializovaném obchodě někteří nakupují tresky, čerstvé lososy aj. V zimě připlouvají do zdejších fjordů i velryby a kosatky, po jejichž stopách se pořádají safari výlety. Impulsem hospodářské prosperity znamenající i příliv obyvatel byla velká migrace sleďů v 19. století. Ta položila základ dnešního osídlení. Hlavní lovecká sezóna tu začíná koncem ledna, kdy sem tresky připlouvají do relativně teplých vod, které nezamrzají, třít.

Za nimi se sem už od nepaměti stahují rybáři z celého Norska. Sezóna trvá do dubna. Tresky se suší na dřevěných sušácích – hylerech. Pro ubytování sezónních rybářů slouží zejména tradičně červené domky, zvané rorbu, které jsou postaveny na kůlech přímo u vody. Rorbu jsou navíc dnes pronajímány i turistům.

Dalším z nádherných zážitků, které Lofoty nabízejí, je půlnoční západ Slunce. Uprostřed léta vrcholí půl roku trvající polární den. Slunce je na obloze přítomno téměř 24 hodin denně, ale na nepřetržité světlo si člověk rychle zvykne. Nejkrásnějším okamžikem je pak „západ“ ohnivé sluneční koule nad mořem. Ke konci července se sluneční kotouč okolo půlnoci totiž jen na okamžik kratičce dotkne okrajem horizontu oceánu, a hned se zase vyhoupne zpátky a opět stoupá.

A pozor – na Lofotech vzhledem k jejich poloze slunce nezapadá na západ, ale na sever. To je, co! Kolem šesté hodiny odpolední vyjíždíme přes lomený most k obci Eggum. Za ní na tábořišti s písečnou pláží pod zbytky jakési staré pevnosti spolu s mnoha podobnými nadšenci zaparkujeme. Ti, stejně jako my, putují „za půlnočním sluncem“. Kolem třiadvacáté hodiny se vydávám spolu s jedním z ortodoxních fotografů ke vzdálenému majáku na špici poloostrova. „Kolik je hodin?“, ptá se. „Bez pár minut půlnoc“, odpovídám. Slunce pomalu klesá k obzoru, aby se najednou „odrazilo“ od mořské hladiny a začalo opět stoupat vzhůru. Fotoaparáty cvakají a my, stejně jako desítky dalších pozorovatelů na pobřeží, nestačí žasnout nad tou nádherou. Teprve dlouho po půlnoci se, nasyceni zážitky, ukládáme ve stanu ke spánku.

Na úplném konci souostroví, dál na jih už cesta nevede, leží malé rybářské městečko s nejkratším názvem na světě – A°. Píše se jako „A s kroužkem“ a čte se to jako „dlouhé Ó“. Je to dnes spíš už jen skanzen a mají tam poštu s pekařstvím a dobrým chlebem. V A° najdeme ve skanzenu další historické objekty. Pak jedeme do obce Nesland na pobřeží.

A odtud putujeme, někdy trochu krkolomně asi 20 km podél pobřeží přes skály a potoky, podél zálivů, někdy i jištěni řetězy do obce se značkou UNESCO – Nusfjord. Je to malebná obec, do které z druhé strany, od silnice, vybírají vstupné. Ale je tu i informační středisko s internetem. Za pěkného počasí se poslední den naší návštěvy Lofot naloďujeme v přístavu Sorvangen. Svítí slunce, je ale větrno. Všichni fotografují vzdalující se horskou modrou hradbu Lofot, norská vlajka vlaje na zádi trajektu, za lodí je tradiční zpěněná brázda, rackové se už vrátili k ostrovům. Prudký vítr rve oděvy, mně odnáší do nenávratna památeční plátěnou čepici, ale nešť.

Těšíme se ještě na další přírodní zajímavost, kterých není na světě mnoho. Na obrovský mořský vír Maelstroem, jeden z největších na světě, popsaný již Julesem Vernem (Dvacet tisíc mil pod mořem) a Edgarem Allanem Poem. Tento neobvyklý přírodní jev se vyskytuje na jediném místě na světě a to v oblasti Lofot. Ten nejmohutnější v oblasti mezi lofotskými ostrovy Vaeroy a Moskenesoya. My se vydáváme na ty přístupnější víry v 3 km dlouhé a 150 m široké Saltstraumenské úžině.

Díky přílivu a odlivu se zde čtyřikrát denně přemisťuje 400 miliónů kubických metrů vody rychlostí 20 námořních uzlů. Je zrovna úplněk, takže síla víru je silnější než jindy. Silné proudění kulminuje po 21 hodině. Voda se řítí do oceánu a pod mostem pozorujeme krásné víry, ozářené nízkým sluncem. Malá motorová loď má starosti i s plným výkonem plout proti proudu, my fotografujeme jak diví, pak nasedáme do autobusu a směřujeme už na jih. Do dalších krásných míst Norska a poté už domů…

Ervín Dostálek