Noc v kójích pro uprchlíky v Brně: Ticho ruší jen smích dětí z herního koutku

Jsem v Brně na zdejším výstavišti, kde funguje centrum pomáhající ukrajinským uprchlíkům. Máme stejný rodný jazyk. Dnes tu s nimi přespím, ale rovnou přiznávám, že s lehkým proviněním. Druhý den už si lehnu do své postele. A oni? Je mi úzko. Hrozně úzko.

Utekli na poslední chvíli. Obléhaný Mariupol opustili poslední dva novináři

„Nedokážu jen tak sedět a nic nedělat. Prostě vím, že musím aspoň nějak pomáhat,“ říká mi tlumočnice Nasťa. V České republice je dva týdny, dříve tady studovala. S češtinou proto nemá problém. Dobrovolníků jako ona je přibližně tři sta padesát.

Fronty čekajících Ukrajinců jsou k večeru o polovinu kratší než odpoledne a srdce asistenčního centra je poloprázdné. Neobvyklý klid narušuje pouze smích, který se ozývá z herního koutku. Děti tančí do rytmu písniček. Až mám najednou dojem, že je všechno v pořádku.

Trýznivé emoce 

Světlejší momenty ale střídají ty mrazivé. Pozorně se dívám a jako každý přirozeně zvědavý člověk poslouchám cizí rozhovory, které se linou kolem. Neposlouchám protože bych toho chtěla zneužít, ale kvůli pochopení. Všudypřítomné emoce jsou chvílemi až trýznivé.

O pár stolů dál pozoruji unavenou rodinu. Matka hladí syna po vlasech a líbá ho na čelo. Vidím v něm svého mladšího bratra. Najednou mi dochází, jak málo stačí ke štěstí a zase se cítím až provinile za to, že mohu žít bez omezení, v zemi bez války a obětí. Stovky kilometrů ode mě přitom jiní lidé prožívají pravděpodobně nejhorší představitelné chvíle a odloučení od rodin.

Přežil několik koncentračních táborů. Muž však zemřel při ostřelování Charkova

Zajímá mě tady rovněž celý administrativní proces, a tak se se souhlasem připojuji k čtyřčlenné skupině žen a držím s nimi krok. Při čekání na signál pořadového čísla si povídáme. Jde o starší paní, její dvě dcery a vnučku Soňu, se kterou jsem navázala snad i nové přátelství. Soně je patnáct a nadšeně mi vypráví o tom, jak se jí líbí v Brně.

„Nejspíš tu začnu chodit do školy. Chtěla bych se naučit češtinu a prozkoumat místní kavárny. Doma v Dnipru máme spoustu skvělých podniků,“ přikyvuje. Oči se jí lesknou radostí, že našla někoho věkově blízkého. Nabízím se jí jako průvodkyně Brnem a těším se na setkání.

Celý postup má asi čtyřicet minut. Čekáme na zhotovení víza, které trvá podle všeho nejdéle. Ženy vypadají spokojeně, že jsou všechny pospolu, dohlížející policisté s nimi vtipkují a vyměňují si vzájemně znalosti o svých kulturách. Nemám ani na chvíli pocit, že by kdy existovala nějaká jazyková bariéra. Na konci se s ženami loučím. Ony míří na byt, který jim zajistila známá, a já se chystám na nocleh v kójích.

Naprosté ticho a tma 

V druhém patře nastává naprosté ticho a tma. Lidé se unaveně ukládají na matrace, rodiny se k sobě choulí, mámy rozčesávají dcerkám vlasy a sem tam se objeví kuřák, který si jde ven pro pravidelnou dávku nikotinu. Do půl druhé sedím s personálem na recepci. Povídáme si o válce a celé té šílené situaci.

Kromě tlumočnice Nasti je tady také hasič Vláďa. Říká, že tu se mnou v noci přespí 135 uprchlíků. Plná rozporuplných emocí a vjemů nemůžu zabrat. Převaluji se celou noc, myšlenky mi jedou bez šance k zastavení. Přehodnocuji celý svůj život, uvědomuji si kolik různých lidí s různými příběhy tu spí. Všichni máme dvě přání.

Zavřít oči.

A alespoň na chvíli nemyslet na válku.

BOŽENA KOVALYSHYN