Kliknutím zvětšíteBydlel na Červeném Vrchu, odkud měl dokonalý výhled na přijíždějící sovětské vojáky. „Jako mladý blázen jsem šel na Hrad mezi ně. Fotografoval jsem velkým foťákem a Rusům to samozřejmě vadilo. Narvali mi hlavně samopalů do břicha: ,Davaj pljonku!‘ Tak jsem jim ten film dal.
Když máte odjištěné samopaly na břichu, není to jednoduché.“ Jiřímu Všetečkovi bylo tehdy třicet let a stal se profesionálním fotografem, což znamenalo, že byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců.
Jak řekl v rozhovoru pro Paměť národa, k fotografování se dostal při studiu na ČVUT díky půjčenému fotoaparátu. Do té doby se ve volném čase věnoval zpěvu.
Fotografování ho ale zcela pohltilo a po ukončení studia chtěl studovat na FAMU. Ministerstvo školství mu ale další vysokou školu odlišného zaměření nepovolilo. Na FAMU se dostal až jako pedagog. Když Ján Šmok viděl jeho snímky ze srpnů 1968 a 1969, nabídl mu, aby přednášel o reportážní fotografii.
Emotivní hodiny
Ve středu 21. srpna 1968 se mu podařilo zachytit střety mezi Čechy bránícími rozhlas a sovětskými okupačními vojáky v tancích. „První tři hodiny na Vinohradech byly velice emotivní. To byla skutečná okupace, opravdu ošklivá, když se bojovalo o rozhlas,“ vyprávěl.
V okolí rozhlasu hned první den zemřelo patnáct lidí přímo na ulici, ale také v bytech, které zasáhly střely a hořely.
Za svůj nejlepší snímek považuje ten, na kterém jsou hořící Vinohrady, sovětský tank, za ním bouchají muniční vozy a před tankem běží mladík, který má v rukou rádio. „Je to symbolické, že jsme měli jenom holé ruce a rádio,“ vysvětlil.
Jiří Všetečka fotil 21. srpna 1968 i u Národního muzea. „Rusové stříleli na muzeum, protože si jej spletli s rozhlasem. Tam jsem taky byl a mám odtud ještě malou nábojnici. Když jsem fotil, lidé mě strhli na zem, abych to nekoupil. Byl jsem rád, že jsem přežil.“
Pomoc od policisty
O rok později vyrazil do ulic s fotoaparátem znovu. „Je povinností fotografa zachycovat všechny tyto okamžiky,“ vysvětlil. Příslušníci SNB, Lidových milicí a Československé lidové armády ale pro dokumentování svých zákroků proti lidem v ulicích, kteří si chtěli připomenout první výročí okupace, pochopení neměli.
„Když jsem v srpnu 1969 fotil, tak se to dalo jen velice špatně, protože vojáci a milice přehradili ulice. Takže se to dalo třeba jen z tramvaje. Domluvil jsem se s tramvajákem a on mi otevřel okýnko a přes ně jsem fotil. Potom jsme stáli tam pod rampou muzea a začala se zpívat hymna. V tu chvíli na nás vlítli. Byla tam velká řežba. Když do vás mlátí a stříkají slzný plyn, tak to není vůbec dobrý. Navíc jsem měl ještě v kapse malý foťák a filmy. Říkal jsem si: ,A je průšvih.‘ Nahnali nás dohromady a připravili na odvoz antonem. Pořádně jsem neviděl, protože mi tekla červená.“
V tu chvíli ho zachránil policista, který mu pomáhal při focení o rok dříve. Doprovázel ho, takže ho sovětští vojáci nechali být. V roce 1969 ho propustil, zatímco ostatní odvezli na služebnu, kde je bili, vyslýchali a drželi i několik týdnů.
„Vběhl jsem do prvního baráku, kde mě nechali umýt. Protože když někdo šel po ulici a byl od krve nebo jinak podezřelý, tak ho policajti taky sebrali. Domů jsem došel už umytý a hned jsem začal vyvolávat filmy.“
A přišla normalizace
Filmy ze srpnů 1968 a 1969 musel pečlivě schovat: „Měl jsem je v jedné krabici od filmů, do které jsem je vložil tak, aby vypadala jako neotevřená krabice.“
Dobu normalizace strávil v akademickém prostředí na Českém učení technickém, kde měl na starosti pracoviště didaktické techniky, a na FAMU. „Študákům jsem říkal, že fotografie má tu výhodu, že skrze ni může člověk říkat svůj názor a je sám sobě režisérem.“
K dokumentování společenského dění se vrátil až v roce 1989. „To se konalo hodně demonstrací. Ale při vzpomínce, jakou jsem v srpnu 1969 dostal nakládačku od našich policajtů, jsem foťák raději nechával v brašně. Přiznávám, že jsem měl strach. Dosud jsem nezapomněl, jak dlouho bolí podlitiny na zádech.“
A vyšel znovu do ulic
Až na 1. máje to nevydržel. „Šel jsem v průvodu s kolegy z ČVUT a byli jsme zrovna na Václavském náměstí u Domu módy, když se na druhé straně objevila skupinka lidí. Znenadání na pár vteřin zvedli transparent s nápisem Svobodu politickým vězňům. Vystrčil jsem aparát nad hlavu a cvakl. Další transparent už ukázat nestačili. Policisté v civilu po nich okamžitě vystartovali, další se hnali k nám. Měl jsem štěstí, že mě kolegové ukryli.“
V pátek 17. listopadu vyrazil na Albertov, kde fotografy pečlivě zdokumentovala Státní bezpečnost. Jiří Všetečka poté vyrážel do ulic každý den a vzpomíná na vzrušení prvního týdne sametové revoluce, když ještě nic nebylo jisté.
Vytouženou svobodu využil k tomu, aby fotografoval v zahraničí vyrazil do Mali, Alžírska, Konga, Indonésie a dalších zemí. Vystavoval doma i v zahraničí a jeho snímky vyšly v mnoha publikacích. Snímky ze srpna 1968 vyšly po sametové revoluci v knize Pražský chodec proti tankům.
Až do své smrti v listopadu 2016 zůstal Všetečka věrný klasickému fotoaparátu. „Některé věci se digitálem nedají udělat,“ vysvětlil, proč si nikdy nepořídil digitální fotoaparát.
Příběh Jiřího Všetečky připomněla nezisková organizace Post Bellum, která spravuje sbírku Paměť národa. Více na www.pametnaroda.cz.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
