Kdepak digitální časomíra… Útulný bílinský stánek, který stojí přímo u železniční trati a pojme zhruba čtyři tisícovky diváků, si hrdě drží své image. Ale před dvěma lety měl namále. „Ty hodiny se nám rozbili. Už jsme se báli, že je po nich. Hledali jsme mezi odborníky, ale nakonec nám pomohli lidi, kteří mají hodinářství jako koníček. Dali do nich potřebné ozubené kolečko a už zase šlapou,” líčí Procházka.

Nad inovací ale přeci jen přemýšlel. „Říkal jsem si, že bychom dali do otvorů pro skóre elektronické skóre, abychom ho mohli ovládat na dálku. Ale myslím si, že by ta naše rarita ztratila to správné kouzlo.”

Vysoká dřevěná časomíra, které Bílinští říkají bouda, stojí na stadionu u řeky Bílinky od roku 1947. „Fotbal se u nás hrál dlouho před válkou, ale to bylo hřiště jinde. Po válce vznikl nový klub, který začal svou historii novým stadionem. Při jeho stavbě vznikla i ta bouda, dřevěné hodiny, které fungují dodnes,” upřesňuje Procházka.

I na podzim chodily na fotbal v Ústeckém kraji zajímavé fanynky
Brankáři koukají fanynkám na prsa a pouští hloupé góly. Stojí to prý za to!

Při duelech FK Bílina historickou památku obsluhuje důchodce Jan Seifert, který zároveň pomáhá hlavnímu správci Josefu Majerovi. „Dole se zapne elektrika, vyjdu schody, otevřu si okénka, připravím čísla od nuly do patnáctky, počkám, až rozhodčí pískne začátek, zapnu časomíru do elektriky i nahoře a zase jdu dolů. O půli počkám, až časomíra dojde na dvanáctku, pak to vytáhnu a další poločas zase zapnu,” popisuje činnost časoměřiče.

Seifert si musí uvnitř časomíry dávat pozor, schody nahoru jsou totiž příkré. „Dovnitř se vejdou tak dva lidi. Ale není to úplně pohodlné,” tvrdí.

Na fotbal se dívá z tribuny vedle hodin a v duchu si přeje, aby měl práci a musel často měnit skóre ve prospěch domácích. „Já jsem fotbal jako mladý hrál, pak přišla rodina, tak jsem pak už jen fandil. Bílina byla vždy v krajském přeboru, nebo v divizi, tak věřím, že se aspoň do kraje vrátí. Hráči jsou tu dobří, třeba brankář Kovačka nebo útočník Tůma, ten dal na podzim 17 gólů, paráda!” chválí opory účastníka I. A třídy.

Jak už zaznělo, stará se nejen o časomíru, ale i i zelený bílinský pažit. „Pomáhám nejen s trávou, ale celkově s údržbou. Baví mě to. Času mám hodně, jsem v důchodu, manželka mi zemřela. A baví to i mého vnuka Dana. Je mu třináct, nejradši jezdí s malou sekačkou,” usmívá se muž, který na bílinském stadionu pamatuje ještě škváru. „O tu bych se starat nechtěl,” usmívá se.