Tepličtí, tehdy Sklo Union, hráli 1. ligu od roku 1964, o patnáct let později ale sestoupili. „Neměli jsme špatný tým, ale nedávali jsme góly. Sestup byl pro nás tragédií. I pro město, pro fanoušky. Tehdy tím lidé žili daleko víc než teď,” začíná vzpomínání brankář Jiří Sedláček, který však po pádu do druhé nejvyšší soutěže musel kvůli neshodám s trenérem Mirkou odejít.
Víte, že…
… kvalifikaci o nejvyšší soutěž hrály Teplice už v roce 1948? Tři roky po svém vzniku se praly o postup mezi elitu s Náchodem. Doma vyhrály před 16 tisíci diváky 4:1, na hřišti soupeře v odvetě remizovaly 1:1, což jim zajistilo postup.
Severočeši se rychle oklepali a v sezonách 1979/1980 i 1980/1981 byli v české skupině Národní fotbalové ligy první. O postup se ale museli v obou případech porvat s vítězi „moravské” skupiny. „Když jsme sestoupili, tak jsme si dali za cíl se rychle vrátit zpět. I sklárna řekla, že nás bude dál podporovat stejně. Dvakrát se nám ale kvalifikace nepovedla, postoupili jsme až na jaře 1983, když už byla zrušená,” přidává své vzpomínky záložník Jaroslav Melichar.
To, co se stalo před více než čtyřiceti lety, se týká také gólmana Vladimíra Počty, tehdejší jedničky. „Obě kvalifikace byly skoro stejné. Pokaždé jsme venku prohráli první zápas, doma jsme pak jen remizovali. Podobné si byly i tím, že na každém utkání byly plné stadiony. U nás na Stínadlech dokonce přeplněné; myslím, že v hledišti bylo tak 24 tisíc diváků. Lidi byli všude, pořadatelé je museli hlídat, aby neseděli na betonové zídce, kde je dnes střecha. Spadli by dolů.”
Petr Měsíc, dnes člen managementu FK Teplice, byl tehdy zapáleným fanouškem. S kamarády chodil do kotle naproti hlavní tribuně. První kvalifikaci, v níž byl sklářům soupeřem Hradec Králové, prožíval jako žák sedmé třídy velmi emotivně. „Na stadionu jsme byli už několik hodin před výkopem, atmosféra byla elektrizující. Den před tím jsme si přes plot tajně pronesli kufry naplněné nastříhanými papírky, to tehdy frčelo. Očekávání byly obrovská.”
První střetnutí na východě Čech žlutomodří prohráli 0:1, domácí zápas se ale nevyvíjel dobře, už v prvním poločase viděl červenou kartu Mixa. „Protestoval proti nějakému výroku sudího Grégra. Nebyly to žádné urážky. Zaplácal si na obě stehna, řekl ´co to pískáš?´ A dostal červenou. Za stavu 1:0 jsme dali Petarem Novákem druhý gól, Grégr ho uznal. Pak ale dal na pomezního Pelíška, který byl na lajně a zamával ofsajd. Byl to regulérní gól,” míní i po letech Melichar, autor první branky.
„Oba zápasy pískali stejní rozhodčí! To se jen tak nevidí. Už to bylo divné. Ten gól byl opravdu regulérní,” má jasno Počta. Zkoprnělé Teplice poté inkasovaly vyrovnávající branku a už se nevzchopily, do ligy postupoval Hradec Králové. „Cítili jsme zklamání, bezmoc, křivdu, vztek. Sen byl ztracený. Nesu si to v sobě čtyři dekády. Někteří naši fanoušci po zápase rozbili z frustrace okna u autobusu soupeře, který stál u horních pokladen. Ale viděl jsem to přes slzy zklamání jen zpovzdálí,” přiznává Měsíc, že frustrace byla u teplických fanoušků obrovská.
O rok později si Severočeši vylámali zuby na Vítkovicích. V Ostravě domácí tým zvítězil 1:0, hlasatel pak při teplické odvetě přečetl divákům prosby kapitána Počty, v němž brankář Sklo Unionu sliboval, že se svými parťáky nechá na hřišti život. Hosté ale díky výbornému brankáři Zápalkovi uhráli bezbrankovou plichtu, historie se opakovala. Opakovala se zloba fanoušků sklářů, tentokrát ji směřovali na Jiřího Šourka, který měl hned několik šancí ke skórování. Po sezoně odešel právě do Vítkovic, za což byl teplickými příznivci pranýřovaný. Na svou adresu si musel dokonce vyslechnout leccos o tom, že zápasy prodal.
