Když české nemocnice odolávaly největšímu náporu pacientů s covidem a zdravotnictví bylo před kolapsem, on se rozhodl pomoct. Tiskový mluvčí jabloneckého fotbalové klubu Martin Bergman nastoupil jako dobrovolník do místní nemocnice, aby ulehčil práci personálu. „Ti lidé tam pracují bez většího odpočinku, personál odpadával, ale nikdo si nestěžoval,“ líčí po nevšední zkušenosti bývalý novinář, který pomáhal i při povodních na Liberecku.

Martine, co vás k nástupu do první linie přimělo?
Plno mých kamarádů pracuje ve zdravotnictví a také v rodině máme zaměstnance nemocnice. Když jsem se s nimi bavil, jak to tam vypadá a jaká je situace, tak často říkali, že chybí personál a tak. S kamarády a s přítelkyní jsme byli pomáhat třeba také na nedávných povodních na Liberecku a došlo také na téma, jestli bychom nemohli nějak pomoct také zdravotníkům. Tak jsem se domluvil s jabloneckou nemocnicí.

V klubu vás bez problému uvolnili?
Říkal jsem o tom majiteli klubu panu Peltovi, probrali jsme to, že bych tam rád šel jako dobrovolník na pozici sanitáře, abych alespoň nějak mohl pomoct. V té době byla liga přerušená, tak mi říkal, ať to udělám. Byl jsem rád, že to povolil. Takže jsem byl třeba dva dny v nemocnici a dva dny v klubu.

Nebál jste se nákazy? Nebo jste covid už prodělal?
Obavy člověk má, ale troufnu si říct, že větší riziko je kdekoliv jinde než v nemocnici. Samozřejmě, člověk na sebe musí dát pozor a dodržovat pravidla, pak riziko minimalizuješ. Ale víš jak to je, stát se může cokoliv. Jinak covid jsem prodělal, ale ne v souvislosti s nemocnicí.

Jaké ohlasy jste měl od známých? Byly některé i negativní?
To jsem moc neřešil, co si o tom kdo myslí. Věděl jsem, že se ta pomoc hodí a je to pro nemocnici důležité. Přítelkyně začala během omezení výuky na vysoké škole zase pomáhat ve školce nebo řešit učení s dětmi zdravotníků, protože se pohybuje v pedagogice, tak jsme si to doma takhle rozdělili. Ale ohlasy přímo v nemocnici byly hodně pozitivní, to bylo hlavní.

Jak služba v nemocnici vypadala? Co jste dělal, kolik hodin denně a jak dlouho?
Jsou to dvanáctihodinové směny – denní a noční. Byl jsem jako sanitář, což je takový pomocný personál, aby nemusely třeba zdravotní sestry jezdit s pacienty na vyšetření, pomáháš s transportem pacientů z příjmu, staráš se o pořádek na odděleních a tak. Nejčastěji se slouží ve dvou, ale jak bylo v té době málo personálu, tak se právě hodila moje pomoc. Byl jsem na interně, kde pracuje i náš týmový lékař Dag Tichý, tak bylo vcelku vtipný, když jsme se tam potkali.

Pohyboval jste se i na covidovém oddělení?
Byl jsem tam, kde bylo potřeba. Během té půldenní směny se pohybuješ na různých odděleních, kde je co dělat. Na covidových odděleních byli také sanitáři, ale když bylo potřeba něco řešit hned, tak se tam šlo.

Šokovalo vás něco, co jste v nemocnici viděl?
Neřekl bych že šokovalo, ale utvrdil jsem se v tom, co jsem si dávno myslel. Pro celý personál nemocnic je to složitá doba. A tím, jak personál různě odpadával, tak se různě řešily směny navíc a prakticky ti lidé pracují bez většího odpočinku. Málo lidí si uvědomí, že když musíš dělat třeba tři čtyři služby od 7:00 do 19:30 za sebou a do toho si ještě zařizovat vše potřebné v běžném životě, tak je to dost náročný. Když jsem se tam ptal třeba lidí z nemocnice, jak to zvládají a tak, brali to jako fakt, nestěžovali si, vybrali si to, aby mohli pomáhat lidem. Fakt klobouk dolů.

Je realita horší než záběry v televizi ve zprávách?
Realita je celkově hrozná, ale plno lidí si to neuvědomuje. Lidi často vidí jen ukazatele počtu zemřelých. Je to samozřejmě hrozně smutný a hodně zbytečný, když lidé umírají, ale velký problém je právě zatížení nemocnic. Čím více bude nakažených lidí ve společnosti, tím více hospitalizovaných rizikových případů. A nemocnice nemůže řešit jen covidové pacienty, ale všechny pacienty. Ale plno lidí zanedbává preventivní vyšetření a prohlídky, protože mají strach chodit k lékařům. To je velký problém, který by nás mohl časem doběhnout. Vidím to třeba u mých rodičů, že měli obavy jít na vyšetření do nemocnice, když měli nějaké potíže. Ale naštěstí si dali říct. Nemocnice je bezpečné místo, dodržuje se plno nadstandardních pravidel.

Bylo to pro vás náročnější spíš psychicky, nebo fyzicky?
Fyzicky ani ne, jsem poměrně v dobré kondici, řekl bych (smích). Je to spíš o tom, že pracuješ s vědomím, že se tam můžeš setkat úplně se vším. A já jako člověk mimo zdravotnictví to asi vnímal o to víc. Ale stačil první den a zvykl jsem si prakticky na všechno.

Co jste si z toho odnesl?
Hlavně dobrý pocit z toho, že jsem mohl alespoň takhle pomoct. Původně jsme to plánovali na delší dobu, ale pak jsem onemocněl právě s covidem a následně se obnovila liga. Ale co jsem se bavil s lidmi z nemocnice, tak potom měli další lidi na výpomoc, kteří se přihlásili. Když se mi narodila dcera, tak jsem byl u počátku lidského života, do té doby pro mě nepředstavitelná zkušenost. A teď jsem byl i u té poslední fáze na samotném konci.