Někdejší záložník Boršic, Hluku či Strání, který zkoušel štěstí i ve Spartě Praha nebo Liberci, dokázal v ruletě prohrát za večer i 320 tisíc korun! Celkem protočil v sázkách kolem čtyř milionů korun, zadlužil se a bojoval s depresí.

Byl na dně.

Nakonec složitou situaci díky léčbě v kroměřížské psychiatrické nemocnici zvládl. V těžkých chvílích mu pomohli nejbližší kamarádi a především doktorka Hrůzová.

„Nikdy nic nevzdávejte, bojujte. Všechno má své řešení. A važte si lidí kolem sebe,“ vzkazuje nejen dalším závislým sportovcům, kteří mají stejné problémy jako řešil nedávno on.

„Hlavně si uvědomte, že výhra v hazardu znamená prohru,“ říká v otevřeném rozhovoru pro Deník.

Proč jste se o svém problému rozhodl otevřeně mluvit?
Chci pomoct mladým fotbalistům a dalším lidem v okolí. Nechci, aby dopadli, jako já. Jsem rád, že jsem ten problém, který je na celý život, zásadně zastavil. Vím, že jsem stále gambler. Ať už hrající nebo nehrající.

Jaké čekáte reakce okolí po vaší zpovědi?
Na reakce se neohlížím. Dívám se sám na sebe. Zažil jsem toho opravdu hodně. Některé věci vidím úplně jinak. Byl jsem patologický hráč, měl jsem fakt problém. Hazard rovná se hra, deprese a dluhy.

Kdy jste začal s ruletou a pocítil u sebe problém?
Kolem osmnácti let přišla první výhra. Člověk závislost ze začátku nijak nevnímá. Je mladý, hraje si. A když začne vyhrávat, je to příjemné. Má peníze na diskotéku, na oblečení. Pak však začnou i prohry. U mě ale pořád dál převládaly výhry. Člověk si problém často uvědomí až v době, kdy se začnou prohry kumulovat a tím pádem nemá ani na žití. Musí si půjčovat na jídlo, bydlení a hlavně hry. Strašně rychle se zadlužuje a poměrně brzy do toho spadne.

Co pro vás bylo nejhorší?
Když jste závislý na hazardu, nevěnujete sto procent fotbalu. Kdyby to šlo, žiji nyní úplně jinak.

Hrál jste kromě rulety i jiné hazardní hry?
Ne. Čistě ruleta. I na fotbalové zápasy jsem si taky občas vsadil, ale oproti ruletě to bylo jen pár korun.

Kdo vás v nejtěžších chvílích nejvíc podpořil a podržel?
Rodina. Hlavně můj otec a blízcí kamarádi. Zapomenout samozřejmě nemohu na paní doktorku Hrůzovou, která mi neskutečně pomohla.

Chtěl jste se léčit sám, nebo na vás přitlačilo okolí?
Šel jsem dobrovolně.

Jak vůbec léčba vypadá?
Poprvé jsem byl v Kroměříži v roce 2012. Strávil jsem tam tři měsíce. Každý den je stejný. Vždycky v 6.30 je budíček, pak snídaně. V osm je ranní komunita, do deseti následuje pracovní terapie, kde jsme vyšívali a podobně. Před obědem jsme ještě měli skupinovou terapii hráčů. Odpoledne byl na programu autogenní trénink, provozovali jsme jógu. Čas jsme měli i na odpočinek. Nejtěžší ale byly nácviky, na kterých asi dvacet procent ztroskotá. Těch je celkem pět. Nejprve jdete sám do herny, kde se nahlásíte u baru, že jste G-hráč. Při druhém nácviku jdete ve dvojici bez peněz. Třetí nácvik je asi nejhorší. Na něm ztroskotá hodně lidí, které pak vyhodí. Jdete do herny sám s penězi. Personál vám dá částku podle výši vašeho dluhu nebo proher. Fígl je v tom, že peníze musíte donést nazpět. Při čtvrtém nácviku máte peníze, ale jdete ve dvojici a při tom pátém, i když máte peníze u sebe, do herny vůbec nesmíte. Každý nácvik trvá hodinu a půl a je kontrolovaný doktorkou.

Vám ale taky trvalo, než jste se z toho definitivně dostal…
Je pravda, že mi nepomohla první ani druhá léčba. Po té první jsem rok nehrál, po druhé léčbě jsem ulítl ještě dříve. Hrát jsem zase začal po půl roce. V té době jsem byl totálně na dně. Všechno se to na mě sesypalo. Trpěl jsem depresemi. Všechny problémy jsem řešil hrou. Na podzim 2015, kdy se to na mě všechno navalilo, jsem chtěl dokonce ukončit život. Nakonec jsem to díky blízkým lidem ustál, za což jsem moc rád. Hodně jim za to děkuji.

Považujete se už za vyléčeného?
Určitě ne. Po nezdařeném pokusu o sebevraždu jsem se strachem odjel za doktorkou a všechno jí řekl. Ona mi sdělila, že mi už nemá jak pomoct. Doporučila mi stálý pobyt v psychiatrické léčebně v Opavě, ten jsem ale odmítl. Pak mi ale naštěstí volala, že mi dá ještě šanci. Že mám za ní přijet do Kroměříže a že najdeme řešení. Slíbil jsem jí, že za ní budu aktivně rok dojíždět, dvakrát nebo třikrát týdně jsem navštěvoval skupinu hráčů, na které se říká, co se za dané období stalo. Jedenkrát měsíčně byl G-klub, na kterém se schází a léčí nejen gambleři, co jsou tam právě ubytovaní, ale i ti z venku. Pomohly mi také nové zákony. Odradil mě třeba vstup na občanku a hlavně omezené hry. To nemůže žádného gamblera bavit. Rozdíl mezi hráčem a gamblerem je v tom, že hráč se jde pobavit, ví, kolik může prohrát nebo chce vyhrát, kdežto gambler hraje dokonce. I když vyhraje, na druhý den stejně všechno prohraje.

Spočítal jste zpětně někdy, kolik vás tato vaše „slabost“ dohromady finančně stála?
Za večer jsem nejvíce prohrál 320 tisíc. Celkově to bylo pár milionů. Celkové dluhy byly v řádech sta tisíců. Měl jsem i exekuční příkaz na výplatu. Ty ale mám naštěstí už splaceny. Velký podíl na tom má můj otec, který mi hodně pomohl.

Znáte v okolí další fotbalisty, kteří mají podobné problém jako vy?
Znám hodně lidí, kteří jsou gambleři. Nejen fotbalisté. Ti jsou ale hraví, mají to v sobě. Sám jsem měl možnost léčit se s jedním dnes už bývalým profesionálním fotbalistou. Co mám informace, je jich ale daleko víc.

Jak moc vám psychická závislost ovlivnilo kariéru?
Opravdu hodně, protože kdybych dával fotbalu všechno a trénoval denně, minimálně druhou ligu bych teď hrával. Bohužel v nejlepších letech jsem byl pod tlakem depresí, která měla vliv na mé výkony a hlavně psychiku. I proto jsem se vrátil tehdy z Liberce domů a nastupoval v nižších soutěžích. Potřeboval jsem peníze na hru.

Patřil jste mezi velké talenty. Prošel jste Slováckem, Trenčínem. Dokonce jste byl na zkoušce ve Spartě a Liberci. Proč to tehdy nedopadlo?
Ve Spartě jsem byl jako dorostenec na týdenních testech. Byl jsem opravdu přesvědčený o tom, že se do kádru fakt dostanu. Testy se mi povedly, ale tehdejší trenér Kopaňko mi řekl, že raději budou preferovat hráče mladšího ročníku 1992. To byli borci, jako Jakub Brabec, Ladislav Krejčí, Pavel Kadeřábek a další. O Liberci se nechci bavit, tam jsem si to zavinil sám. Nikdy nezapomenu na Trenčín, kde jsem rok hrál dorosteneckou ligu. Společně se mnou tam byli Dominik Fótyik, který nyní hraje v maďarské lize, Hladík, jenž nastupuje v litevském týmu Südova a slovenský reprezentant Patrik Hrošovský. Ten odešel z Plzně do Genku. Lepšího fotbalistu jsem snad neviděl. Opravdu už tehdy všechny převyšoval.

Které období pro vás bylo nejlepší?
Nejradši vzpomínám na Trenčín, kde opravdu byly výborné podmínky, skvělá parta. Hrál jsem stabilně slovenskou dorosteneckou ligu. V nižších soutěžích nedám dopustit na Hluk, kde jsem strávil pět let. Lidé z klubu mi hodně pomohli a vytáhli mě z totálních sraček. Poděkovat za pomoc musím hlavně vedení Spartaku, trenérovi Vaškovi Uhlířovi a Robinu Chytilovi, který mi zajistil práci. Tehdy jsem opravdu neměl ani korunu.

Podobné problémy jako vy měl i slavičínský Petr Švach, které také před nedávnem přišel s otevřenou zpovědí. Znáte jeho příběh?
Osobně ho neznám, ale slyšel jsem o něm. Vím, že on to měl ale spojené s alkoholem, kdežto já ho nikdy v životě nepil.

Nyní pracujete jako operátor výroby v Hluku a hrajete fotbal v Rakousku. Vedete už spokojený život?
Je pravda, že dřív jsem žil pod vlivem hry, v totálních depresích. Často mi vyvolávali lichváři, měl dluhy. Teď je to v pohodě. Našel jsem si přítelkyni, bydlíme v Provodově. Ráno mohu v klidu stát a jít do práce a pak jet na trénink. Nyní opravdu žiji normální, spokojený život. Máme se fakt super.

Jak si užíváte angažmá v Rakousku?
Jezdím tam dvakrát týdně. Jedenkrát na trénink, jednou na zápas. Jinak se připravuji s kluky v Hluku. V Rakousku se mnou hrají Lukáš Melichárek, brankář Martin Šenkyřík, plus tam jsou dva Slováci z Bratislavy. Podzim jsme uhráli bez ztráty bodu. Je to hlavně tím, že v mančaftu máme hodně cizinců. Nejsme normální rakouský klub. S námi tam jsou Chorvati, Slovinci. Předtím jsem působil ve Felsu, ale úroveň s Getzersdorfem, kde nyní nastupuji, se nedá srovnávat. Úroveň soutěže se těžko hodnotí. Když proti nám nastoupí tým bez zahraničních hráčů, tak je to tak spodek první A třídy. Když ale mají soupeři v kádru cizince, klidně se to může rovnat diviznímu celku. Rakouské soutěže se s příchodem českých a slovenských hráčů hodně zkvalitnily, což je na druhé straně velký problém českého fotbalu, kterému chybí peníze i hráči.

Takže návrat na Moravu neplánujete?
Hluk mě lanaří každou chvíli. (úsměv) Strašně mě mrzí, jak na tom momentálně je. Klukům bych rád pomohl. Návrat mě hodně láká, ale chci následující půlrok dohrát v Rakousku. Chci tam vyhrát soutěž, pak se uvidí, co bude. Do Provodova, kdy bydlím sto metrů od hřiště, mě zase lanařil pan Rak, který bohužel nedávno zemřel.

Kdo je Radek Bihari?

Devětadvacetiletý fotbalista (narozen 2. 12. 1990) kariéru začínal v Lipově, odkud přestoupil do FC Synot. Po skončení ve Slovácku absolvoval testy ve Spartě Praha, kde ale neuspěl, a tak zamířil na Slovensko do Trenčína. Pak zkoušel štěstí v Liberci, angažmá ve Slovanu mu ale nevyšlo. Ze severu Čech se vrátil domů. S Boršicemi a Kněžpolem vyhrál I. A třídu, stejnou krajskou soutěž dvakrát opanoval i s Hlukem, kde momentálně pracuje. Divizi si zahrál ve Strání, nyní působí v Rakousku. Nejprve hrál za Fels, momentálně působí v Getzersdorfu, který podzimní část ovládl bez ztráty bodu.

Bihariho přiznání

„Kolem osmnácti let jsem začal vyhrávat větší částky. Docela se mi v té době dařilo. Později samozřejmě přišly i prohry, ale stále převládaly výhry. Až později začali prohry převažovat a v té době začalo mé půjčování na hru a zadlužení. Problém jsem si ale stále neuvědomoval a chtěl peníze vyhrávat zpět.

Až v roce 2012 to přišlo do takové fáze, že jsem musel nastoupit na léčbu. Tu jsem podstoupil celou. Byla hlavně psychicky velmi náročná. Po ní mi to vydrželo až do listopadu 2013, kdy jsem znovu podlehl hře, a tím pádem nastoupil na rekondiční pobyt na týden do léčebny, kde jsem si vše zase vyslechl a urovnal. Opravdu mi tam pomohli.

Ale o půl roce přišel další problém a zkrat. Vykašlal jsem se na léčbu kolem hazardu a hrál jsem dál. Vše mě začalo štvát. Na podzim roku 2015 jsem si řekl, že už tady nechci být a šel spáchat sebevraždu. Jen díky blízkým lidem jsem stále naživu.

Po problému jsem se šel hlásit se strachem doktorce do Kroměříže, která byla ze mě nešťastná. Říkala, že už neví, co by mě mohlo pomoct. Nakonec jsme našli řešení v tom, že budu dvakrát až třikrát týdně dojíždět na skupinovou terapii hráčů na G club, který býval jedenkrát měsíčně.

To je sraz léčených pacientů v minulosti i současnosti. Jezdil jsem tam pravidelně více než rok. Pak už se sám musíte vzchopit. Nikdo další vám nepomůže. S paní doktorkou jsem stále v kontaktu.

Bažení do heren jsem sice dál míval, ale hodně mi pomohly opatření v podobě vstupu do heren na občanský průkaz, limity vkladů a další věci. To mě od hraní totálně odradilo.

Gamblera nemůže ani bavit, aby ho někdo limitoval ve hře, takže si myslím, že toto pomohlo hodně lidem. Nyní se hernám vyhýbám obloukem a jsem stále v pozoru. Nyní žiji normální spokojený život, jsem bez dluhů a mám super přítelkyni.“