Byla tři kola před koncem soutěže a tým, jehož branku hájil plzeňský rodák, vyhrál díky dvěma trefám Franka Lamparda 2:0 v Boltonu. „Nejlepší byla ta bezprostřední radost s kluky v šatně a s fanoušky přímo na stadionu v Boltonu,“ vybavil si Petr Čech nejemotivnější okamžiky z roku 2005.

Chelsea tehdy získala teprve druhý titul, navíc po padesáti letech. To musely být velkolepé oslavy.
My jsme za tři dny hráli semifinále Ligy mistrů s Liverpoolem, takže žádné velké oslavy být nemohly. Museli jsme si počkat. Při oficiální oslavě na konci sezony jsme se pak projeli otevřeným autobusem, to drtivá většina z nás zažila poprvé, moc jsme si to užili.

Pro vás to byla první sezona v Chelsea, a hned titul. Ten jste pak získali ještě třikrát. Považujete právě ten z roku 2005 za nejcennější?
Neřekl bych. Ale v mojí kariéře byl nesmírně důležitý. Hned v první sezoně jsem si vytvořil pozici brankářské jedničky Chelsea a všem jsem ukázal, že i ve třiadvaceti letech má klub v brance jistotu. To bylo pro mě nejdůležitější.

Vy jste v sezoně jen jednou prohráli a získali jste devadesát pět bodů.
Byli jsme výborně připraveni, tým byl věkově dobře poskládaný. Měli jsme zkušené hráče i mladíky, ale hlavně jsme byli hladoví. Všichni jsme přišli do Chelsea, abychom společně něco velkého vyhráli. Ano, byli tam kluci, co měli za sebou vítězství v Poháru UEFA a Lize mistrů. Ale pořád tam byla velká skupina hráčů, kteří chtěli něco dokázat. To nás nakoplo a táhlo za titulem. Všechno do sebe zapadalo, sedli jsme si i s koučem, byla vidět i soudržnost mimo hřiště. Ano, byla tam i spousta momentů, kdy se sezona mohla překlopit na špatnou stranou. Všechny překážky jsme překonali.

Dařilo se vám osobně, vytvořil jste rekord neprůstřelnosti a měl na kontě rekordní počet nul…
Abych řekl pravdu, hodně mi to připomínalo sezonu po přestupu na Spartu. Tam jsem taky nezačal jako jednička, do brány jsem se dostal až ve třetím nebo ve čtvrtém kole. V Chelsea to bylo stejné. Veliké očekávání, obrovská konkurence na postu brankáře. Carlo Cudicini byl navíc miláčkem fanoušků. Ale já jsem se soustředil na svoje výkony, abych hrál a dařilo se týmu. Ty zkušenosti ze Sparty asi pomohly.

Vyrovnal se pak ještě nějaký titul tomu prvnímu?
Ten z roku 2010. Čekali jsme tři roky od toho posledního. Navíc jsme získali i double, historicky první pro Chelsea. Celou sezonu jsme hráli vynikající fotbal, dávali jsme hodně gólů, málo jsme jich dostávali. Byla radost se na zápasy dívat, stejně jako být na hřišti. Navíc osm kol před koncem jsme byli za Manchesterem United a veděli jsme, že musíme všechny zápasy vyhrát, abychom titul získali. Jeden z nich byl totiž na Old Traford.

Problesklo vám při prvním titulu hlavou, jak jste v Plzni začínal na škvárovém hřišti?
Samozřejmě že si člověk vzpomene na dřinu, kterou podstoupil, a všechna úskalí kariéry. Ale při těch titulech to přijde tak nějak postupně.

Český parťák v kabině

Možná jste na to už zapomněli, ale s Petrem Čechem tehdy oslavoval ještě jeden český fotbalista. Jiří Jarošík.

V lednu 2005 český reprezentant odletěl z Moskvy do Londýna. Prošel zdravotní prohlídkou, podepsal smlouvu a… Najednou se rozjela debata: Jde o hostování, nebo o přestup? Podle všeho šlo hned o kompletní transfer. Všichni se také ptali: „Proč jej klub potřeboval?“ Dodnes si můžete přečíst tehdejší články, které naznačují, že přestup zorganizoval Roman Abramovič. Ruský oligarcha, vlastník Chelsea a mecenáš CSKA, prý vyslyšel přání Josého Mourinha, který měl Jarošíka v hledáčku už delší čas.

Český fotbalista se v Premier League neztratil, občas se ocitl v základu, často střídal, celkem naskočil do dvaceti utkání. Obvykle v záloze, párkrát přímo před Čechem.

Mimochodem, v „titulovém“ zápase s Boltonem odehrál celých devadesát minut. „Ani jsem nečekal, že tady dostanu tolik šancí,“ prohlásil tehdy sedmadvacetiletý rodák z Ústí nad Labem.

Jarošík se s klubem rozloučil v létě, když jej na hostování získal Birmingham. O rok později putoval ještě víc na sever odešel do Celtiku.