I čtvrt roku poté je na vozíku, doktoři jí příliš šancí na návrat na zelený pažit nedávají. Přesto za obrovské podpory rodiny, kabiny, přátel a dokonce i známých osobností věří, že se stane zázrak. „Budu bojovat, abych se vrátila do života i do fotbalu,“ vzkazuje pětadvacetiletá bojovnice.

Rozhodčí Nikola Vrbová
Nejkrásnější české sudí se fotbalisté bojí. Nabídky na rande má jen přes zprávy

Co se vlastně 2. listopadu minulého roku stalo? Pamatujete si to?
Nepamatuji si nic. Jen od policie mám informace, že vznikla vinou velké rychlosti. Já jsem byla spolujezdkyně, auto nabouralo do sloupu mojí stranou. Hasiči a policie měli problémy mě vytáhnout z auta ven, vystříhávali mě půl hodiny. Pak mě hned převezli na sál, kde jsem absolvovala několik operací. Když jsem se v nemocnici probrala, nevěděla jsem, kde jsem, co se stalo. Jen jsem cítila velké bolesti celého těla, i když jsem v sobě měla plno léků včetně morfia. Viděla jsem, že jsem celá zašitá, nemohla jsem se hýbat.

Měla jste černé myšlenky, nebo jste od začátku cítila, že budete bojovat?
Po procitnutí jsem cítila, že mi celý život mizí. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, jestli budu moct někdy něco dělat. Jediné, čím jsem se zabývala, byla ta fyzická bolest. Hned jsem ale věděla, že chci bojovat! Samozřejmě že občas přijdou chvíle, kdy vám to přijde těžké, kdy to nezvládáte, protože vidíte, že se stav nelepší. Nebo když se smíchá fyzická i psychická bolest. Umím ji podstoupit, jenže občas je toho až moc.

Socialistické časopisy a noviny o sportu
KVÍZ: Stadion, Gól, Štart... Pamatujete si na tyto sportovní časopisy a noviny?

Chápu. V tu chvíli má člověk chuť to vzdát…
Je to ale spíš takové ulevení, když si řeknete, že se na to vykašlete. Pak se zase zvednete, pomůžou vám lidi okolo, třeba když vám někdo řekne, že je to malinko lepší, že vidí pokrok. To udělá velkou radost.

Jak pomoct Simče? 
Fotbalistka Simona Perková budu muset podstoupit dlouhou rehabilitaci, která bude finančně velmi náročná. Veřejná sbírka na podporu její léčby probíhá na webovém portálu Znesnaze21.cz. Pomoct můžete i posláním libovolného peněžního daru na běžný účet 4004040040/5500 s variabilním symbolem 2682. Doposud se vybralo 146 tisíc korun. O víkendu se dokonce uskutečnil futsalový turnaj, jehož výtěžek byl věnován na podporu teplické útočnice, Simču podpořil rovněž Nadační fond FK Teplice. 

Od života už jste schytala několik ran, se kterými jste se musela poprat. Navíc vás zocelil i ten fotbal. I díky tomu jste silnější?
Je pravda, že fotbal pro mě byl a je hodně důležitý. Hrála jsem ho od osmi let v Chuderově u Ústí, přivedl mě k němu můj táta. Fotbal pro mě byl vždy únikem od problémů, odreagování, radost. Měla jsem velké zdravotní problémy, k fotbalu jsem utíkala, protože mi pomáhal. V devíti mi zjistili epilepsii, byla hodně silná. Epileptické záchvaty jsem měla i čtyřikrát denně. Kamarády jsem vinou toho neměla, zažila jsem šikanu. Hodně jsem byla po nemocnicích a moc jsem si přála sportovat. Vzít míč a jít si kopat mi pomáhalo dostávat se z toho negativního světa. Zažívali to se mnou rodiče, brácha. Bylo to pro všechny hodně těžké. Když se vše zhoršovalo, pomohla mi operace mozku. Jenže bylo operované paměťové centrum. Musela jsem se proto začít znovu učit mluvit, číst, počítat, nepamatovala jsem si dětství.

Pak už jste fotbal mohla hrát?
Bylo mi čtrnáct a zdálo se, že to bude dobré. Ale dva roky nato jsem měla zástavu srdce. Za rok pak znovu. Poprvé mě resuscitovali rodiče, podruhé záchranáři u ústeckého letního kina. Podstoupila jsem různé zákroky a vyšetření. Doktoři zjistili, že mám dvě vzácné srdeční choroby. I tehdy mi fotbal hodně pomáhal.

Jiří Jarošík během zápasu starých gard FK Viagem Ústí - AC Sparta Praha 4:6
Jarošík chce pryč: Do všeho se pleteme, jsme největší demonstranti proti Rusku

Nakonec jste ho hrála, dostala jste se z Ústí až do druholigových Teplic. Dokážete říct, jaká jste byla fotbalistka?
Já jsem se hlavně snažila být co nejvíc užitečná pro tým. Fotbal je kolektivní sport, všichni si musíme na hřišti pomáhat. Brala jsem ho vážně, chtěla jsem se zlepšovat. Trošku mi dělalo problémy včas vyhodnotit, co je dobré, jestli třeba klička, přihrávka. Na druhou stranu jsem díky své výšce a váze byla silná v osobních soubojích. Uměla jsem své tělo využívat a také jsem se jako útočnice dokázala prosadit při standardkách. Fotbal je můj život. Ta hra i ta parta, kterou máme skvělou.

Jaký máte výhled do budoucna? Máte šanci na návrat do fotbalu?
Hodně mě zranilo, když mi doktor řekl, že s hodně velkou pravděpodobností svou pravou nohu neucítím, takže budu hodně omezená ohledně sportu i běžné chůze. Právě pravačka byla hodně zdevastovaná; byla tam zlomenina kotníku, rozbité všechny kůstky a nervy, zpřetrhané šlachy. Těch úrazů v ní bylo více. Necítím jia nevím, jestli se na ni někdy postavím. Nedávno se zjistilo, že mám neurologickou nemoc, která souvisí s tím, že jsem na vozíku. Ale jsem teď ráda, že konečně nejsem ležák, že už můžu sedět. Doktor zároveň řekl, že se může stát zázrak, a já v něj věřím. Chtěla bych víc, nejen být na vozíku. Proto se snažím poctivě rehabilitovata dělat vše pro to, aby semůj zdravotní stav zlepšil natolik, abych se dokázala vrátit do života a i do fotbalu, i když říkají, že na to nemám. Chtěla bych nejen ve fotbale ještě něco dokázat a být dobrá. Teď je ale těžké říkat nějaké prognózy, vše je nejisté. Mám před sebou ještě několik operací, protože zranění nepostihla jen nohu, ale další orgány a části těla. Ještě pořád mám velké bolesti.

Jak jste vnímala tu obrovskou vlnu solidarity od vašich spoluhráček, kamarádů i takřka neznámých lidí?
Strašně mi to psychicky pomohlo. Spoluhráčky, kabina, přátelé. Dostávala jsem vzkazy od sportovních osobností i od fanoušků Teplic, dokonce při jednom z podzimních zápasů skandovali v kotli moje jméno. Když jsem to pak viděla na videu, tekly mi slzy. Bylo to emočně nádherné. Obrovsky mi pomáhají rodiče, kteří si se mnou hodně prožili už v dětství. Mrzí mě, že často kvůli mně na tom byli špatněi finančně. Brácha měl kvůli mně také těžké dětství, i jemu moc děkuji za podporu. Prostě všem, kteří jsou se mnou. Díky psychické podpoře teď zvládám věci, které bych jinak zvládala třeba až za měsíc.

Trenér Modlan Michal Doležal
Aby vesnické kluby dávaly svým hráčům výplaty? Nesmysl! štve Doležala z Modlan

Teď už jste na rehabilitačním oddělení?
Ano. Starají se o mě perfektně. Od začátku měli zdravotnicí tady v ústecké nemocnici úžasný přístup, ať už na JIPu, nebo na úrazovém oddělení. Moji rodiče u mě mohli být od rána do večera, chodili mě navštěvovat spoluhráčky, kamarádi, vděčná jsem například i kamarádu Peldovi, který pro mě zorganizoval spoustu akcí. Veřejně bych ráda všem poděkovala, že se snažili a snaží být se mnou. Kdybych tu byla sama, neměla bych možnost přemýšlet nad něčím pozitivním, celý den bych měla hlavu plnou fyzické i psychické bolesti. Budu si tu podporu pamatovat do konce života.

Říká se, že lidem se po různých tragických událostech změní priority. I vám se změnily?
Určitě ano. Uvědomila jsem si, že člověk bere chůzi jako něco běžného, co dělá každý den. Neuvědomuje si, jaké štěstí to je, když se může postavit na nohy a chodit. Mojí prioritou teď je naučit se chodit. Když máte chřipku, rýmu, léčbu můžete přeskočit a jít do práce, na trénink. Tady to nejde. Musím dělat vše postupně. Také jsem si uvědomila, že každý den je dar, kterého bychom si měli vážit. Každý den nám přináší možnost poznávat a zkoušet něco nového. A především vím, že se můžu spolehnout nejen na svou rodinu, ale i na kamarády a celý fotbalový tým. I ti patří do mé rodiny. Za to moc děkuji. Speciálně pak mé bývalé spoluhráče Terce Bolfíkovéa Tomáši Moravcovi.

Spoluhráčka: Věřím, že to zvládne. Bude ještě silnější! 
Simča je skvělý člověk se srdcem na správným místě. Pro druhé by se přetrhla. Vždy se s ní zasmějete. Když jste v její společnosti, máte garanci, že se nebudete nudit. Ve fotbale to byla vždy bojovnice. Pro tým byla důležitá. Umí si hrát s balonem, dovolí si to, co by si každý nedovolil. Je trošku citlivější, hlavně co se týče fotbalu. Musíte na ni trochu jinak psychologicky než na jiné hráčky. Ale jakmile si to sedne, máte jistotu, že na tom hřišti nechá opravdu všechno! Já si s ní sedla na hřišti hned, proto je to taky můj největší fotbalový parťák za celou moji kariéru. Přemýšlí u toho jinak než ostatní, protože je zvyklá hrát s kluky. Doufám, že se brzo zase na hřišti potkáme. Vím, že to zvládne a bude ještě silnější, než kdy byla! Tereza Bolfíková, bývalá spoluhráčka

Jak teď vypadá váš běžný den?
Vstávám v šest nebo v půl sedmé. Hygiena, snídaně. Pak začíná fyzioterapie, ergoterapie. Dokonce se zkoušela i canisterapie – léčba pomocí pejsků. Chodím na různá vyšetření. Lékař za mnou chodí každý den a ptá se na můj stav. Je to pořád dokola. Cvičí se mnou nebo mě můžou dávat do stroje, díky kterému se moje tělo hýbe, dokonce i chodí. I nechodící tak můžou zažít ten úžasný pocit pohybu. Mám svoji psycholožku i fyzioterapeutku, obě jsou úžasnéa děkuji jim, tráví se mnou spoustu času. Celé rehabilitační oddělení je báječné. Také mám často návštěvy a poslední dobou se snažím naučit na kytaru, to mě chytlo.

Sledujete z nemocnice fotbal?
Fandím na dálku holkám i prvoligovému áčku. Představuji si, že jsem s holkami na trávníku a že zase spolu hrajeme. Miluji je.