Moje babička právala dresy Findejsovi, Knébortovi a dalším teplickým hvězdám a hvězdičkám na stařičké Drožďárně. Děda se staral o míče a kopačky.
Když zavřu oči a zasním se, jako bych je viděl. Cítím tu zvláštní vůni páry, potu, krému na boty i oleje na míče. K narozeninám jsem jeden z tréninkových míčů dostal. Byl šněrovací a šišatý. Na mokré škváře byl těžký a jizvu od kožené šňůrky mám dodnes kdesi na čele.
Jako školák jsem tajně vlezl na staveniště nového stadionu na Stínadlech. Branky ještě nestály, sedačky nebyly hotové. Ale byl to fotbalový chrám, obrovský proti věkem sešlé Drožďárně a já zpola z ohromení a zpola proto, že mě někdo přistihne, ani nedýchal. Na nový trávník později vyběhli hráči typu Melichara nebo Bičovského, a když jsem si podal ruku se Stratilem a dostal brankářské rukavice od Sedláčka, bylo mi, jako bych se dotkl hvězd. Jednou jsem já, ukázněný divák, neunesl tíhu veškerého zklamání a žalu, a po zpackané domácí odvetě v kvalifikaci o první ligu skočil po utkání na hrací plochu. Záhy jsem byl dopaden hostujícími fanoušky. Z mého žlutomodrého oblečení mnoho nezbylo.
Rok se sešel s rokem a já začal pro teplický fotbalový klub pracovat. Splnil se mi sen a já svoji práci miloval. U prádelen už nebublaly prádelní hrnce, ani míče už nebyly šišaté, ale vůně fotbalové kabiny byla nezaměnitelná. Co bylo dál, mnozí z vás víte. Slavná éra klubu, vyprodaná Stínadla, Dortmund i pozdější skvělá vystoupení Teplic v evropských pohárech. Jsem šťastný, že jsem byl alespoň částečně přitom. Když projíždím s německými přáteli okolo stadionu a vyprávím o jeho historii, vzdychnou: Aaaa, Edin Dzeko! Řekl bych, že úspěšnější reklamní značku Teplice dosud nevymyslely. O Kuberových fontánách ani vyrovnaném rozpočtu moji hosté ještě neslyšeli.
Dnes stojí Stínadla na hranici svého bytí a nebytí. Hrdých Vontů zbylo poskrovnu. Doba přeje spíš Dlouhému Bidlu, Štětináči a cvičené kryse. Je mi z toho smutno. Moc bych si přál, aby dnes večer bily v ochozech tisíce žlutomodrých srdcí. Ale jediné, co pro to mohu udělat, je o tom napsat.
Kdo z fotbalových fanoušků přiživoval úvahy o „cinklé" lize, musí být zklamán. Těžko podezřívat slávisty z náklonnosti ke Spartě, a proto i jejich víkendové vítězství v Plzni potvrzuje, že o titulu a sestupu se rozhodne na hřišti. Fotbalové Teplice čeká dnes večer přetěžký úkol, urvat nad ostravským Baníkem nesmírně důležité vítězství. Jeho fanoušci, halasní chasníci z Moravy, už vyrazili na Stínadla. Stejným směrem, ale z Ústí nad Labem, se chystá i Bohuslav Bechyně: „Jdu na fotbal dneska se synem," říká a jedním dechem dodává: „Člověk slyší po městě ledacos. Ale já těm klukům věřím. Věřím, že chtějí vyhrát, že se chtějí zachránit. A že tahle sezona zrovna nevyšla? Kdo někdy dělal nějaký sport, musí to přece pochopit."
Podobný názor sdílí i Jiří Malý z Dubí: „Když jsem o dnešním utkání přemýšlel, našel jsem řadu důvodů, proč nejít. Nakonec jsem si řekl, že by to taky mohl být jeden z posledních zápasů v první lize. Tak jdu. I když mě v téhle sezoně mockrát naštvali."
V Třebívlicích, naproti zámku, ve kterém bydlela poslední láska Goetheho, pohledná Ulrika von Lewetzow, visí dodnes v místní hospodě plakát FK Teplice. Pro drsné slovo se tady nechodí příliš daleko. Obzvláště při hodnocení končící sezony. „Ale jo, půjdu, v televizi to není ono. I když tady před ní taky někdy řveme jako v kotli," halasí jeden z místních, i když ke jménu se přiznat nechce.
Problémy se zády má skalní fanoušek žlutomodrých František Pecha. „Sotva lezu," stěžuje si, „naštěstí mám od doktora tabletku poslední záchrany, tak se tam nějak dosoukám." A následně dodá: „Hlavně, aby mě tam neskolil infarkt!"
Dvacetiletá slečna Stübnerová z německého Zinnwaldu vyvěšovala spolu se stovkami dalších příznivců v Sasku z okna vlajku Dynama Dresden. Po každém vítězství svého milovaného klubu. Letos pouze osmkrát. „Vím, že někteří fanoušci jezdili k vám do Teplic, ale to byla doba, kdy Dynamo hrálo třetí ligu a vy, tuším, o poháry," vyprávěla za souhlasného přitakávání jejího přítele. Německý fanklub tedy už nepřijede, ale zvyk, vyvěšovat vlajku svého klubu po každém vítězství, stoji za zvážení i u nás „doma".
V útrobách stadionu Na Stínadlech není člověka, který by si nebyl vědom důležitosti dnešního večera. „Tady není o čem mluvit", konstatuje Pavel Verbíř, „všichni to vědí, mají to v sobě." A okamžitě odmítá úvahy o tom, že by snad ještě jednou nazul kopačky a vyběhnul na trávník. „Jestli tihle kluci ustojí současný tlak, mohou z nich jednou vyrůst velcí hráči. Bude to strašně těžké, ale já jim věřím!"
Pondělní večer mnohé napoví. Příznivci hororu si mohou nastudovat rozlosování konce ligy. Po dnešním klíčovém utkání jedou žlutomodří do Liberce, hostí doma Spartu a končí v Mladé Boleslavi. Pozitivní zpráva na závěr: Vždy, když „Nad Stínadly zakroužilo hejno ptáků…" prohrála tady i věhlasnější mužstva!
Autor: Jindřich Pech
