Osobnost Deníku
Přečíst článek >

V půlce září dostal Vlasta nůž na krk. Pohárový postup přes Bohemians nebo vyhazov. Je to už rok, ale pamatuju si to jako včera. Pracoval jsem v jedněch pražských novinách a slíbil klukům z teplického webu, že jim zápas odfotím. Zabalil jsem to v práci a kodrcal se tramvají z Anděla do Ďolíčku. Na vršovickém stadionku jsem se usadil vedle postranní čáry, do zápasu zbývalo dost času. Pak se to stalo. Vlasta vyšel z tunelu od kabin obhlédnout hráče na předzápasové rozcvičce. Pamatoval si mne a věděl, že jsem strávil dětství ve žlutém dresu na tribunách Stínadel. Dal se do řeči. Bylo znát, že se bojí. Mužstvo z formy, velká marodka, fanoušci začali čím dál víc nadávat.. Jestli před zápasem klubovým bossům trpělivost zbývala, za chvíli se vypařila. Běžela 80. minuta, Klokani pořád vedli 1:0. Tribuny už cítily senzaci, žlutomodrým se nedařilo. Skrz silný objektiv jsem viděl bledého Vlastu. Už neměl sílu křičet. Stál a zíral před sebe. Deset minut od vyhazovu. V tu chvíli jsem dostal pocit, že tohle nesmí špatně dopadnout. Že tenhle milionovej chlap si takový konec nezaslouží. A začaly se dít věci. Časomíra už se zastavila na čísle 90. Teplice se nezmohly na víc, než platonický tlak. Tři minuty nastavení a šance pořád žádná, když se před šestnáctkou po zoufalé střele někoho ze žlutomodrých odrazil míč k Verbířovi. Teplická legenda ho vzápětí z první zakroutila přesně k tyči. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem to čekal. Ale fakt jsem měl pocit, že se něco ještě stát musí.
Nervy nekončily, kopaly se penalty. Zaplněný Ďolíček jich viděl šestnáct. Teprve pak si teplická lavička s ulehčením oddechla. Vlasta na tiskovce jako obvykle oddrmolil pár vět a už čelil rýpavým otázkám. Jedna z nich se ptala, jestli by ho vedení nemělo za takový výkon odvolat bez ohledu na postup. Nebylo se čemu divit. Mladý redaktor Sportu potřeboval článek a na Marečkův vyhazov se doslova třásl. Kdo viděl tohle i následnou výměnu názorů, asi pochopil, proč se Vlasta novinářů ve své podstatě bál.
Poslední zápas
A co dál? Sladkobolný happyend. Smolná plichta se Spartou a potom již měsíc plný výher, krásných a vysokých. Jenže život není hollywoodský film. Nebo možná ty filmy končí moc brzo, aby se to blbé do nich nestihlo vejít. Na Tři krále jsme spolu mluvili na halovém turnaji v Drážďanech. Měl na hlavě do půli uší kulicha a mne nenapadlo nic hloupějšího, než se v žertu zeptat, jestli ho dostal k Vánocům. Naštěstí jsem to z pusy nevypustil. O co šlo jsem se dozvěděl za dva dny Vlasta byl tehdy v Drážďanech po chemoterapii. Odkaučoval poslední zápas proti Magdeburku, i přes vyřazení si vychutnal hromové skandování „Teplitze-Teplitze“, kterým Sasové jeho tým celým turnajem provázeli…a pak už nic. Občasné zprávy o tom, jak se léčení daří, či spíš nedaří, pomalu se z fotbalu vytrácel.
Svůj poslední zápas vyhrát nezvládl. Dozvěděl jsem se to pár minut před zápasem Mostu se Slavií.. Až večer, když se začaly valit zprávy a vzpomínky na něj, mi došlo, kolik lidí ho mělo rádo. Snad i proto se nad ním tehdy na Bohemce fotbalový pánbůh smiloval a předvedl zázrak na počkání. Jenže ten, kdo rozhoduje o životě a smrti, se na tenhle báječný sport asi moc nedívá a když si šel tam dolů pro dalšího zákazníka, volil naslepo. Jinak by si ve fotbalové lize, v niž se to jen hemží bafuňáři se špínou za nehty, nemohl vybrat toho nejčistšího člověka, kterého jsem měl za těch pár let kolem fotbalu možnost potkat. Sbohem, Vlasto…
⋌Pro Deník Jan Beránek (ČTK)