Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Architektonicky nesporně patří k nejzajímavějším novodobým stavbám města Teplice. Pokud si ovšem odmyslíme stožáry umělého osvětlení, které do elegance jeho linií zrovna nezapadají. Ty původní stvořil Ing. Hugo Görner, jeden z nadšenců, kteří se na projektu koncem šedesátých let minulého století v BPT Teplice podíleli. Tam vymýšleli něco, co u nás dosud neexistovalo. Také proto Görner v roce 1967 obětoval řádnou dovolenou a na vlastní náklady zamířil do západní Evropy, aby na tamních stadionech hledal inspiraci, předjednal u Siemense možnosti dodávky špičkových osvětlovacích těles a poté vymyslel to nejlepší, co v té době mohlo v Evropě fotbalové arény osvítit. Jeho projekt citlivě doplnil architekturu Stínadel. Na zaměstnavateli, pro kterého pracoval, žádal alespoň částečnou úhradu nákladů, s cestou po evropských stadionech spojených. Protože žádost byla zamítnuta, své dílo nevydal a když po srpnu 1968 emigroval, vzal jej sebou. Jeho parádní stožáry dodnes stojí v Německu a Švýcarsku. Teplický fotbalový stadion se stal nejznámější stavbou města i daleko za hranicemi republiky. Protože v průběhu čtyř desetiletí se na jeho trávě představily kluby z 16 zemí, 17 reprezentací z Evropy, po jedné z Kanady a Austrálie.

Spolu s chvatem se i plýtvalo

Stavbu stadionu, jaký v zemi dosud neměl obdoby, prvního pro sedící diváky, provázelo nadšení tvůrců, dělníků i fotbalové veřejnosti. Na stěhování ze stařičké Drožďárny na moderní Stínadla se těšil každý. Původní rozpočet 30 milionů korun na výstavbu pýchy města Teplice se vyšplhal na čtyřicet. Není od věci připomenout, že v roce 1973 činila průměrná mzda 1946 Kč (většina obyvatel na ni nedosáhla) automobil Škoda 110 stál 59 000, Lada VAZ 2103 75 000, Volha 103 000. Sen především mladých talentovaných architektů Ing. Macha, Ing. Suchého a Ing. Koníčka, doplnit zázemí o tartanové rozběhové dráhy uvnitř hlavní tribuny, zavedení termální vody do prostor budovy a další dosud nevídané skutečnosti, vzal za své. Stranické orgány vytýčily stavbařům cíl. Stadion musí být dokončen tak, aby mohl být slavnostně otevřen ke dni 9. května, který v zemi vládnoucí komunisté slavili spolu se Sovětským svazem jako Den osvobození Československa od fašismu Rudou armádou.  A tak se v závěru šturmovalo. Spolu s chvatem i špatně počítalo a plýtvalo. Pamětníci tvrdili, že do dutých patek sloupů nosné konstrukce stavby byly zazděny celé palety obkladaček. Vysoce nedostatkového zboží. Odpovědní prý chybu přiznat nehodlali a takové množství zcizit se báli.

Titulu se na Stínadlech obávali?

Nejen žlutomodří se těšili na chvíli, až budou moci opustit stařičký stadionek u drožďárny, kam se soupeřům nechtělo jezdit. Toužili zasvětit nový stánek utkáním s protivníkem zvučného jména. Mysleli na tým z anglické Premier League. To ovšem neakceptoval tehdejší řídící orgán všech sportovních oddílů v zemi, Československý svaz tělesné výchovy. Tak se Tepličané museli spokojit  s mužstvem z bratrského Bulharska. Slavia Sofia, zapletená do korupční aféry kolem bitvy o titul, přijela v nervózním očekávání, co přinesou nejbližší hodiny, v nichž se rozhodovalo o jejím dalším osudu. V Teplicích podlehla před 13 000 diváky 0:1 Stratilovým gólem a po návratu ji čekal tvrdý trest. Z čela tabulky sestup do 2. ligy. Den po otevření se cestou do NDR (Německá demokratická republika) zastavil shlédnout Stínadla šéf FIFA sir Stanley Rous se svým tajemníkem, dnes prezidentem FIFA Blatterem. Sklo Union Teplice byl i v následujících letech radostí fanoušků. Předváděl podle mnohých nejhezčí fotbal v československé lize, ale titulu jakoby se bál. Když už po něm sahal, překvapivě zvolnil a přenechal jej tradičním lídrům. Prvním soutěžním protivníkem na stadionu, který dostal jméno Stadion 9. května,  byl Spartak Hradec Králové. Debakl 5:0 pečetil jeho pád do II. ligy. Ovšem skutečně první zápas v nové aréně se uskutečnil krátce před oficiálním otevřením. Ti, kteří ji postavili, dělníci teplické Konstruktivy, se střetli s jedenáctkou populárního zpěváka (a výtečného fotbalisty) Milana Chladila. Na Stínadla se poté se zájmem jezdila dívat sportovní veřejnost z široka daleka.

Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Šest let po otevření nového stánku se žlutomodří zřítili do II. ligy a s výjimkou nevydařeného ročníku 83-84 se nejmodernější fotbalový chrám republiky stal hostitelem II. a na dvě sezóny dokonce i III. ligy. Stínadla – perla mezi stadiony

Stínadla zachránili Hrdlička s Popovičem

Čas záhy potvrdil, jak „horkou jehlou" byla stavba ušita. Rychle chátrala, téměř do všech prostor zatékalo a zdálo se, že není daleko chvíle, kdy bude muset být uzavřen. Snaha klubu udržet pro město fotbal se po roce 1989 soustředila na hledání sponzorů. V kritickém období spojil své jméno nejprve s firmou Herz, poté s firmou Frydrych. Ani jedna však nehodlala investovat do stavby stadionu. Klub sotva přežíval. Zmínění sponzoři záhy ukojili své tužby a zajistit skutečné fungování teplického fotbalu bylo nad jejich představy i možnosti. Až příchod Františka Hrdličky, který dokázal přivést Ing. Štěpána Popoviče, generálního ředitele sklářského giganta na západě města, vedl k razantním změnám. Tahle dvě jména bude klubová historie řadit ke jménům zakladatelů českého SK Teplice – Šanov. Ujali se žlutomodrých ve chvíli, kdy se zdál zánik téměř neodvratný. Po dvanácti hubených letech se žlutomodří vrátili do I. ligy a postupnou rekonstrukcí proměnili ošumělý stánek v perlu své doby mezi fotbalovými arénami v Evropě. Také proto si jej vybrala tehdy báječná česká reprezentace k řadě svých kvalifikačních duelů. Ovšem už tehdy prorokoval klubový boss Hrdlička: „Jsme provinční klub. Až vybudují nové stánky v Praze, Brně, Plzni, Olomouci, Ostravě, zájem reprezentace se přesune tam." Měl pravdu. Nicméně ještě nedávno, po otevření arény pražské Slavie, zvítězila  Stínadla v Hitparádě stadionů časopisu Sport magazín právě před sešívanými.

Jaký dárek dostane stadion tentokrát?

Každé ze tří desetiletých výročí Stínadel byť prošlo bez povšimnutí, přineslo jubileu dar. V roce 1983 to byl po čtyřech letech návrat do nejvyšší soutěže (trenér František Cerman) v hektickém souboji s Třincem. Rok 1993 zastihl Tepličany v dosud nejtemnějším období. Druhou sezónu se lopotili ve III. lize (tehdy ČFL). K dvacetinám svému stadionu dali postup do II. ligy z druhé příčky za FK Chmel Blšany (trenér PhDr. Milan Bokša). Dosud poslední výročí, třicáté v roce 2003, bylo nejúspěšnější. FK Teplice sice v 1. lize skončil šestý se shodným bodovým ziskem jako pátý Baník Ostrava, ovšem 27. května porazil na Strahově Jablonec 1:0 a vyhrál tak pohár ČMFS; fanoušci se mohli těšit na atraktivní zápasy Evropského poháru (trenér František Straka).

Nic ze zmíněných úspěšných výročí už nečeká to současné čtyřicáté. Naopak. Teplice bojuji o udržení mezi českou fotbalovou elitou, mezi kterou po návratu v roce 1996 působí sedmnáctou sezónu. I když, nebuďme nároční. V současné situaci by záchrana mohla být darem značné hodnoty.   

Autor: Pavel Biedermann