Osobnost Deníku
Přečíst článek >

V dobách, kdy móda klubových dopravních prostředků ještě tvrdě spala pod dekou socialismu, používali žlutomodří autokary Dopravního podniku města Teplice. Ten poskytoval zejména ligovému týmu to nejlepší, čím jeho vozový park disponoval. Včetně nejzkušenějších šoférů. Byla jich za ta léta celá řada. Každý z nich by si zasloužil alespoň zmínku. Byla mezi nimi elegantní osobnost, která si nezadala s kapitánem dopravního letadla. Víťa. Vždy v bílé košili, doplněné vázankou, zdobenou zlatou sponou, v úvodu cesty pasažérům přes reproduktory představil sebe i autokar, komentoval, jak daleko je do cíle cesty, jaké pamětihodnosti cestou míjí atp.

Asi nejvíce kilometrů s teplickými fotbalisty najezdili Josef Tylka a Jiří Vopravil. Přepravovali nejen ligové A mužstvo, ale také rezervu, dorosty či žáky. Králem mezi těmito muži volantu byl Jiří Hladík. Alespoň co do kulišáren, na které bezpečně nachytal nejen fotbalisty. Sám kdysi důrazem a tvrdostí pověstný hráč nižších soutěží na Teplicku uměl svými náhlými poznámkami a příběhy vyšroubovat pozornost na maximum. Když v osmdesátých letech vezl žlutomodré k přípravnému klání do Freibergu, už při kontrole dokladů na státní hranici Cínovec/Zinwald si dovolil nebezpečně laškovat s celnicí, známou svojí důkladností a neoblomností všem, kteří tudy projížděli. Třebaže měli žlutomodří na tomto přechodu už tradičně protekci, vždy se snažili chovat tak, aby vše proběhlo rychle a hladce. Hladík předložil zmíněné celnici své celní prohlášení (v něm muselo být uvedeno vše, co osoba převáží a na cestě zpět co dováží), aby ve ztichlém autobusu zahlaholil. "Ježíšmarjá, já tam zapomněl něco napsat." Důležitá celnice zabodla do tváře fešáka šoféra vodnaté oči. „Tak zapomněl, jó? Copak to zapomněl?" Hladík nasadil provinilý obličej. „No…já nevím esli to tam musím napsat.....tady, do kolonky cennosti."  „Vy vezete cenné předměty a zapomenete je do prohlášení uvést? Co to je soudruhu řidiči, co to je? Ukázat!," štěkla celnice. „Když vono se to třeba uvádět nemusí," špitl šofér. „Já vezu sebou svoji ženu. A vona je moje zlato. Tak jsem si myslel…" Pasažéři tlumili smích v dlaních, celnice brunátněla. Prohledala Hladíkovi i služební lékárničku zjevně s touhou najít kontraband, Nenašla. „Na vás si dám pozor," procedila mezi zuby a vztekle za sebou zabouchla dveře.

Po příchodu na pokoj ubytovny exceloval Hladík znovu. Sedl si na postel, spustil kalhoty na kolena a začal. „Hele, kluci, tady už jsem jednou byl. No jo, je to ta cimra. Bylo to v únoru a netopili. Strašná kosa. Navíc nešel proud. Musel jsem do autobusu pro baterku. Svlíkám si svetr a najednou …dzzz, dzzz. Sakra, co to je? Rozsvítím baterku, ticho. Zhasnu, zase dzzz, dzzz, dzzz. Zaměřil jsem se na místo, odkud zvuk vychází. Tam to je. Umyvadlo. Potichu se plížím. Dzzz, dzzz. Namířím baterku a rozsvítím. No věřili by jste tomu? Někdo nevypustil vodu. Ta v té zimě zmrzla a na tom ledě hráli švábové s rusama hokej, chácháchá," rozřehtal se, když viděl naše šokované tváře. Zase jsme mu naletěli. Pokolikáté už......  

Autor: Pavel Biedermann