Právě tato žena představuje další z řady primátů, kterých klub ze Stínadel dosáhl. Byla první masérkou v české vrcholové kopané. Kdo v Gambrinus lize ví, kam se tak náhle vytratila? Kdo z obyvatel Orlickoústecka slyšel, že mezi nimi žije tahle dnes už legenda fotbalového zákulisí posledních deseti let dvacátého století? Novým domovem se jí stala malá obec Sázava u Lanškrounu.
Hýčkala Verbíře, Bílka i Řízka
Do jejích rukou se svěřovaly takové hvězdy jako Pavel Verbíř, Michal Bílek, Martin Frýdek, Štěpán Vachoušek, Radek Divecký, Marian Řízek, Zdeno Frťala. Vrcholem její kariéry byla utkání předkola Champions League s Borussií Dortmund, v Poháru UEFA s R.C.D. Mallorca, Ferencvárosem Budapest, bitvy s pařížským Saint Germain, kyperským AFK Limassol, řeckým mistrem Olympiakos Pireus. První masérka u našich ligových týmů se zapsala do české fotbalové historie i jako první žena, jejíž přestupek projednávala svazová disciplinární komise. Za svého působení v Teplicích dosáhla rekordu, kterým se může pyšnit málokdo z mužských kolegů. Prolétla třetí soutěží, další rok strávila ve druhé lize a pak už budila pozornost v elitní první lize. Dnes pracuje na východě republiky u lisu v továrně na výrobu plastů.
Na Stínadlech dostala kopačky
Proč vlastně Pavla opustila Stínadla? „To bylo po devíti letech v roce 2001. Dodnes mi nikdo neřekl, proč jsem musela odejít. Ale ve fotbalovém světě je to asi normální. Pokračovala jsem v teplickém Sanatoriu Beethoven a tam jsem poznala současného partnera. Léčil si v lázních poraněná záda. Časem jsem odešla za ním a dnes máme spolu tříletého syna.“ Jak Onuferová s odstupem času vzpomíná na své začátky v teplickém mužstvu. Nerozklepala se jí při prvním vstupu do kabiny kolena? „Trochu. Bylo mi dvaadvacet a proti mně stálo pětadvacet chlapů. Viděla jsem úšklebky, zaslechla kritické poznámky. Brzy si zvykli oni i já. Tehdy byl trenérem Milan Bokša. Pak přišli Josef Pešice, Petr Rada, František Cerman, Přemysl Bičovský. Z lidí kolem týmu mám nejsilnější vzpomínky na klubového lékaře MUDr. Jana Štěrbu. Nejspolehlivější člověk, jakého jsem dosud poznala. A samotní kluci? To je jiná kapitola. Byli jsme výtečná parta. Nicméně oříškem byl pro mne nigerijský útočník Jean Bertin Akue. Hluboce věřící katolík měl před zápasy svůj rituál a nedal se vyrušit. Ponořil si nohy do nádoby s vodou, zapálil svíci a dlouho se modlil,“ vzpomíná na oblíbenou postavu Stínadel. „Moc se mi po těch časech stýská,” přiznává Pavla. Stejně tak se jí stýská I po masírování. “Roky ve velkém fotbalu byly vysokou školou. Pokud bude o mne zájem, moc ráda se k masérskému stolu vrátím,“ nebrání se nabídkám a věří, že nějaká brzy přijde.
Ve fotbale není vše fair play…
Závěrem zajímavého povídání Pavla zdraví čtenáře Teplického deníku a všechny, kteří si na ní vzpomínají. V paměť vešla i napadením jednoho nejmenovaného rozhodčího, po kterém hodila kopačky. Jak to tehdy bylo? „Všichni kolem fotbalu vědí, že tehdy nebylo vše zrovna fair play. Hráli jsme v Opavě o postup do I. ligy. Arbitr proti nám pískal již od první minuty. Po utkání jsem si všimla, že někdo z našich hráčů zapomněl kopačky na střídačce. Vzala jsem je a cestou do kabin míjela rozhodčího. Ten se mi poškleboval, jak se mu vydařil mač. Nevim, kde se to ve mně vzalo. Mrskla jsem po něm ty kopačky, výsledek odřené koleno. Od svazu jsem vyfasovala pokutu 5000 Kč. Dnes bych to asi neudělala. Uvědomila jsem si, že unfair jednání jsou ve fotbale běžná. Na to by mi jedny kopačky asi nestačily,“ usmívá se trpce Pavla.
Autor: Pavel Biedermann
32
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
