Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Při loučení před zápasem vám tekly slzy. Bylo to hodně emotivní loučení, že?
Před zápasem to bylo ještě horší než potom, protože jsem vůbec nečekal, že na hřiště vyběhne manželka s dětmi. Na druhou stranu to bylo strašně přijemný, opravdu jsem si to užil. Po zápase už to bylo lepší, snažil jsem se kontrolovat, i tak ale slza párkrát ukápla. Až na ten výsledek to byla famózní rozlučka. Vůbec nevím, co se bude teď dít, prý se na mě něco chystá. Já bych chtěl poděkovat klubu a klukům v kabině, takovou rozlučku jsem si nepředstavoval ani ve snu. Famózní byli i lidi, přišlo jich před deset tisíc, to je ohromná návštěva. Lidi ukázali, že když on něco jde, tak v Teplicích umí přijít a fandit. Hodně mi bude chybět kabina, kluci v ní. S někým jsem prožil míň, s někým víc, ale chybět mi budou všichni. Něco končí, něco nového ale zase začíná.

Chyběl kousek a Teplice byly v Evropě.
Chyběl jen jeden gól, aby se to přehouplo na naši stranu, nakonec z toho byla prohra. Myslím, že kluci by si to za celý rok zasloužili. Tým šlapal na plný obrátky, podle mě jsme si to zasloužili víc než Mladá Boleslav. Bohužel jsme zbytečně v některých zápasech poztráceli body. Kdyby mi ale někdo před sezónou řekl, že budeme pátí, tak to beru.

Jaká byla jízda v limuzíně, která pro vás přijela při loučení až na trávník?
Odjel jsem ze stadiónu, udělal kolečko okolo něj, lidi tleskali, podávali mi ruce, bylo to velmi příjemné. Jsem z té rozlučky naměkko. Jak jsem říkal, tak ve snu, který jsem si představoval, to takové nebylo, tohle je nad očekávání. Už jsem vypil půlku šampáňa, jsem z toho hotovej. (smích) Jsem moc rád, že tu byla skoro celá rodina, jen děda, který umřel před dvěma roky, chyběl. Tomu bych to chtěl poslat, strávil se mnou veškerý volný čas. Škoda, že tu nebyl.

Jak se fotbal od roku 1998, kdy jste poprvé hrál zápas v lize za Teplice, proměnil?
Hrozně! Co se týče pochybu a rychlosti, tak ten fotbal už není tolik technický. Je to o pohybu a o tom běhání, to je moderní fotbal. Za těch dvacet let se to hodně proměnilo.

Jak těžké bylo držet krok s mladými, když se tak změnil? Říkáte, že to je o pohybu, rychlosti, vy jste ale nikdy nebyl žádný sprinter.
To je pravda, já vždycky hrál to finále. Na to, že jsem byl pomalý hráč, tak jsem udělal výbornou díru do světa. O to víc mě to těší. Náročné to určitě bylo, třeba teď, když jsem skoro tři čtvrtě roku nehrál ligu, tak jsem v Jablonci i proti Dukle v patnácté minutě foukal, pak jsem to nějak překonal. Ale bylo to jednodušší, když jsem za sebou měl Ljeu a Songiho, to jsem už tak nemusel běhat, na krajích navíc Fillous a Vosa.

Když se loučil Tomáš Řepka, tak říkal, že konec kariéry je taková polosmrt. Jak to máte vy?
Já byl dnes napůl mrtvej před zápasem, jak bylo vedro. Nevěřil jsem, že vydržím 64 minut. Ale hodně jsem se těžil, nabudili mě lidi, kteří přišli. Polosmrt to není. Ale byl jsem víc nervózní před zápasem, než v dresu Marseille na Realu. Kdo nezažije, tak neví. Prostě mě moc potěšilo, že jsem se mohl takhle rozloučit, i když ten výsledek není ideální.

Vlastně jste jedním z posledních té generace, která v roce 2002 vyhrála evropský titul s jednadvacítkou.
Je pravda, že už jsem se většinou potkával s těmi hráči v roli trenérů, na hřišti už jich moc nebylo. Někteří mladší si možná kariéru ještě o rok prodlouží, ale moc nás opravdu není. Ten konec je těžký… Spoluhráči mí říkali, ať ještě nekončím, ať si to rozmyslím, ale já byl už od zimy nahlodanej, když jsem nedostával tolik prostoru v základu. I doma mi říkali, že bude lepší, když to ukončím, že se život otočí na jinou stránku. Rozhodlo i to, že mi brzy bude 38. Po zimní přípravě jsem si řekl, že by pro mě nebylo jednoduché absolvovat další. A když nehraješ, tak se těžko hledá motivace, na psychiku je to náročný. S trenérem jsme se o tom bavili, říkal, že se mnou nemá jediný problém, že trénuji dobře. Naopak říkal, že si cení toho, že i když nehraji, tak poctivě trénuji.

Co tedy bude dál?
Fotbal na profi úrovni hrát nebudu. Už jsem dohodnutý s týmem německé čtvrté ligy Neugersdorfem, za který v minulosti hrál Jirka Štajner. Ještě to ale není podepsané, 1. července bych měl nastoupit. Nemusím trénovat každý den, budu mít dvakrát týdně tréninky, o víkendu zápas. To byla jedna z podmínek, které jsem si dal, v ostatní dny budu trénovat v Teplicích. Majitel klubu i trenér mi vyšli vstříc.

Už vás nikdo nezlomí na profi soutěže?
Volal mi Zdenko Frťala, byl jedním z mála. Říkal, že je škoda, že končím. Ze druhé ligy jsem nějaké nabídky měl, ale hned jsem je odmítl. Vážím si nabídek, ale psychicky jsem si to nastavil už jinak.

A co dlouhodobější plány? Třeba trenérská kariéra?
Trenéra jsem si nedávno vyzkoušel u U13, trošku jsem pomáhal Kubovi Šlitrovi a Míšovi Doležalovi. Musím říct, že to byly hrozné nervy. Měl jsem tam mladýho, hrozně jsem ho rasil. Řekl jsem si, že bude lepší, když trenér nebudu. S vedením Teplic se ale bavíme o funkcionařině. Chtěl bych tu dál v této roli pokračovat, je to klub mého srdce. Neodkážu ale říct, jestli za rok, za dva…

Jak bude vypadat ohlédnutí za celou kariérou? Na co budete vzpomínat? Cítíte při tom ohlédnutí hrdost?
Nevím, jak bych to shrnul. Když jsem potkával kluky, co hráli proti mně, tak říkali, že můžu být na konci kariéry na sebe hrdý. Kluk z Bíliny si zahrál za nároďák, Slavii, Spartu, Austrii, Marseille, Teplice. Jsem na sebe hrdý.

Vaši spoluhráči i protihráči si vás hodně váží, oceňují váš charakter, přístup. Tohle potěší víc než zisk titulů, že?
Stoprocentně. Na to, jaké jsem dostával po oznámení ukončení kariéry od spoluhráčů i protihráčů, na to, jak o mně lidé mluví, na to jsem nejvíc hrdý. Je to zásluha rodičů, babičky s dědou, kteří mě takhle vychovali, pak manželka. Oni můžou za to, jaký jsem.

Maminka vám umřela brzy. Hodně vás ovlivnila škola života?
Když mi bylo půl roku, tak mi umřela mamka. Babička s dědou si mě osvojili, bydleli jsme v Bílině na hřišti. V roce 1990 jsme se přestěhovali do Teplic, od té doby jsem hrál za Teplice. Patří jim opravdu velké dík, že si nás s bráchou vzali, jinak bych skončil někde v děcáku, což by pro moji kariéru nebylo to pravé ořechové. Pak to po nich vzala manželka, ta si mě také osvojila. (úsměv) Je to tak, největší školu jsem asi dostal doma, když jsem měl na začátku těžký život. To mě naučilo úplně nejvíc.

Který titul a úspěch je pro vás nejcennější?
Nevím, nedokážu říct. Bylo toho hodně, ale nedokážu říct, který moment byl nejsladší. Všechny ty úspěch jsem náležitě oslavil, manželka mi kolikrát nadávala, že jsem přišel nedůstojně domů, to k tomu patří. Ví, že i dnes přijdu domům nedůstojně. (smích)