Odpověď není jednoduchá, problémů, které hokej sráží, je celá řada. Začněme listopadovou revolucí. Ano, v roce 1989 přišel důležitý moment, který zadělal na současné problémy. Od té doby se téměř na vše, co nějakým způsobem bylo spjaté s tehdejším režimem, bralo za špatné, nefunkční. Dostali jsme demokracii, ale neumím se s ní naložit. Žijeme v blahobytu, který z nás dělá pouhé pasivní konzumenty života. Sportovci tak nemají zdravé konkurenční prostředí. Neúspěch není chyba těch, kteří nás v Pekingu reprezentovali, ale těch, kteří nedokázali vychovat lepší hokejisty, vytvořit jim prostředí, ze kterého by vzešli.

Vinou zrušení tréninkových středisek mládeže, které byly dotované státem, jsme přišli o systém. Nastal i odliv odborníků a také i hráčů, vinou čehož je už nějakou sezonu naše extraliga vybrakovaná, nemající potřebnou kvalitu. Důkaz? Dominují v ní starší hráči, je v ní plno nekvalitních cizinců.

O mládežnických soutěžích už se toho napsalo také dost, ale změna, která by byla k lepšímu, stále nepřichází. Naopak se vymýšlejí různé akademie, které rozhodně nejsou cestou na vrchol. U nás ne. Dále jsou to švédské cesty, finské cesty, kanadské cesty. A ta naše cesta? Máme vůbec ještě nějakou? Vždyť jsme rozbourali i metodiku nebo hokejové třídy, děti už nevyrůstají spolu zároveň na hokeji a ve škole. Velká chyba.

Svou cestu nemáme. Český hokej, to je totiž něco jako česká politika, české podnikání. Hokej je zkrátka obraz společnosti. I v hokeji tak ruka ruku myje, každý na někoho něco ví, každý je někomu něčím zavázaný. Na důležitých postech tomu tak určitě je. Platíme daň za změnu režimu, stále s tou změnou neumíme dobře naložit. I tím trpíme.

Hokejoví outsideři se mezitím vyhrabali ze suterénu. Kde jsou ty doby, kdy českoslovenští trenéři byli špičkou v Německu, Švýcarsku, Rakousku a jiných, hokejově rozvojových zemích? Ani o ně v současnosti není zájem. Zatímco hokejový svět se posunul, pracuje na přibližně stejné úrovni, náš hokej stagnuje. Ano, i k nám proudí svěží trendy, skills kouči a další záležitosti, které jdou ruku v ruce s dobou. Ale stále narážíme na naši malost, která sráží rozvoj talentů a práci s nimi. Motáme se v začarovaném kruhu.

Jak z něj ven? Nadávat na Pešána, Nedvěda, samotné hráče či svazového šéfa Krále není cestou. I když i já jsem toho názoru, že je čas na velkou změnu. Především je ale nutné, aby každý začal sám u sebe.

Nacházíme se v době, která je zásadně rozdílná od té, která byla před nějakými dvaceti, třiceti lety. Děti mají spoustu možností, jak se realizovat a zabavit. Spoustu pohybově talentovaných kluků zkusí jiný sport, to v tom lepším případě. V tom horším zůstává doma, protože pro nás, rodiče, je mnohem jednodušší dítěti dát do ruky mobil nebo ho nechat sedět u počítače či televize. I ti, kteří sportují, jsou fyzicky na úrovni, které by pro trenéry byla v minulosti nepřijatelná; vůbec by neprošli výběrovým sítem. Zaneprázdnění rodiče na své děti nemají čas, často ani nemají ochotu do nich investovat své finanční prostředky, vzdát se něčeho ze svých prožitků a potřeb. Věnujme se víc svým dětem, sportujme s nimi, choďme s nimi do přírody, na výlety!

Mizerná konkurence je podhoubím pro průměrnost. V hokejových klubech jsou nyní často rádi, když jim na nábor vůbec nějaké děti přijdou. Dříve? Na všechny se nedostalo. Zkuste to za rok. Anebo jinde. Na shledanou.

A pokud už děti chtějí hokej hrát, chybí jim na začátku cesty zkušený pedagog, který by je dokázal správně podpořit, namotivovat, vštípit lásku k hokeji. Nedostatek kvalifikovaných trenérů je velkým problémem. Trenér, který se rekrutuje z řad tatínků, mnohdy nadělá víc škody než užitku. Hlavně pak v starších kategoriích, kde už je zapotřebí nejen srdíčko, ale i skutečná odbornost. Metodiku už jsem zmínil, je nejednotná. Například děti v 5. třídě hrají v Ústeckém kraji jiný formát hokeje, než jaký hrají děti v ostatních krajích. Když pak dochází k vzájemným konfrontacím, všichni mají v očích velké otazníky.

Zpět k trenérům. Kvalifikované kouče je ale potřeba zaplatit, což je další problém. Investice státu a samospráv do sportu, do hokeje jsou nedostačující. Trpí tím kluby, které nemají trenéry s licencí, mnohdy jim chybí i kvalitní tréninkové podmínky.

Hlavním předpokladem pro růst sportovce je ale jeho vůle chtít něco dokázat, být úspěšný. K tomu, aby se mu to povedlo, je potřeba především maximální podpory rodiny. Jen výjimečně vrcholový sportovec vzejde z nefunkční rodiny.

V neposlední řadě vidím nutnost většího zapojení škol. V kolika z nich je tělocvik opravdu tělocvikem? I školy trpí nedostatkem kvalitních učitelů tělocviku. Není výjimkou, když tělocvikář či tělocvikářka, kteří učí i jiné předměty, povinné sportovní hodiny zabijí vycházkou. Šlo by do něj zapojit klubové trenéry mládeže? Určitě ano! Výborným nápadem je povinná docházka na vybraný sport. Dítě jich může ve školním věku vyzkoušet hned několik. Povinná sportovní výuka bude poté prospěšná minimálně pro jeho zdraví. Vždyť obezita je v současnosti velkým problémem dětí i dospělých.

Resumé? Po revoluci jsme zpohodlněli, český hokej těžil ze systémové práce, která byla velkým plusem minulého režimu. Děti žijí v blahobytu, který jejich motivaci něco dokázat na sportovním poli tupí. To je jedním z velkých problémů českého hokeje. A nejen jeho, důkazem budiž výsledky dalších sportů nejen na právě probíhající olympiádě.