"Každý by chtěl asi vyhrát, ale že bych se na vítězství nějak extra zaměřil, to říct nemůžu," usmívá se Cimrman, který je jedním z pěti hokejových koučů mládeže v TOP 16. "Tenhle projekt se mi ale líbí. Jeho největší přínos vidím v tom, že se potkají trenéři napříč různými sporty a podělí se o své zkušenosti. Že se probere pár příhod nebo příběhů. Hodně jsme se v letní přípravě věnovali třeba basketbalu a gymnastice, hráli jsme s dětmi fotbal, házenou, americký fotbal nebo frisbee. Když netrénujeme na ledě, snažíme se, aby se naučily všechno možné. Na letních kempech, které teď na začátku srpna rozjíždíme, plánujeme během suché přípravy zařadit jeden den i baseball, tak jsem zvědavý, jak se s tím malé hokejky popasují." 

Teplickému klubu se po založení v lázeňském městě, které je dlouhá léta hlavně fotbalové, náramně daří. "Jen škoda že naší první sezonu přerušil koronavirus. Měli jsme před sebou ještě dost zápasů a turnajů, ale co se dá dělat," mrzí muže, který se u dětí i jejich rodičů těší velkému respektu. 

I s pauzou si ale v Teplicích věděli rady. "Od začátku května jsme s dětmi dělali online tréninky, což nás trošku prověřilo. První tréninky se příliš nedařily kvůli technice, ale nakonec to dopadlo dobře. Od druhého týdne v květnu už naplno trénujeme společně. S letní přípravou i s docházkou dětí jsem spokojený. Za měsíc je vidět velké zlepšení. Když jsme začali hrát s páťáky na trénincích třeba basketbal, kolikrát neuměli ani zadriblovat s míčem, ale teď už to vypadá o dost lépe – nahrávají si, nabíhají, driblují, snaží se o dvojtakt a podobně. To stejné platí třeba o házené, gymnastice nebo skákání přes švihadlo. I u dětí v přípravce je vidět zlepšení." 

Cimrmana těší nejen počet dětí v klubu, ale také trenérů, kteří stále přibývají. "Momentálně máme napříč všemi kategoriemi – od přípravky do páté třídy – přibližně sto třicet dětí. Jestli se nebojím koronaviru, že rodiče budou mít strach dávat děti na hokej? Možná v přípravce, tam nám děti na letní přípravu moc nechodily. Tenhle rok ale určitě problém mít nebudeme a nebojím se ani dalších let. V Teplicích a okolí je po hokeji velký hlad. Ve druhé třídě jsme přihlásili do soutěže Českého hokeje dva týmy a vůbec jsme nad tím, jestli to zvládneme, nedumali. Co se trenérů týče, tak máme štěstí na ty, kteří se k nám přiřadili z řad rodičů. Jsou to vesměs všichni bývalí hokejisté, kteří k nám přivedli děti, postupem času jim to nedalo a šli s námi na led. Čtyři si na podzim udělali trenérskou licenci C. Další o studium licence projevili zájem. Každým rokem nám přibývá jedna třída, takže požadavky na trenéry budou narůstat, nesmíme zaspat. Snad to takhle půjde dál. Chtěl bych tímto všem trenérům poděkovat, protože odvádějí skvělou práci, naslouchají, zajímají se a ptají se. Sdílíme tréninky v Coach Manageru, máme trenérské porady, v příští sezoně chystáme semináře, takže doufám, že se nám podaří udržet laťku kvality tréninku, kterou jsme si v minulé sezoně nastavili."

Na závěr se Martin Cimrman zamýšlí nad jednoduchou otázkou, která zní: Jaký jste trenér? "Řekl bych, že přísný, ale férový a kamarádský. Děti už od nejmenších kategorií musí mít nějaký řád a musí se jim určit pravidla. Někteří si na ně zvykají déle, někteří se tomu podřídí hned. Když pak ale hráči vidí, že je trenér férový a můžou se na něj spolehnout, všechno mu to vrátí. Důležitá je i komunikace. Těší mě, že se nám v klubu právě tohle s dětmi daří. Vidím to na jejich očích. Když k nim mluvím na trénincích a na zápasech, tak to většinou funguje. Když jim řeknu – v uvozovkách – nějakou ptákovinu, chytí se toho a jdou za tím. Taky ze sebe člověk musí umět občas udělat kašpara. Děti se ke mně hlásí, když se potkáme ve městě nebo při nákupech, to mě hřeje."