Bylo mi rovných dvacet. Byl jsem velký hokejový fanoušek. Nechyběl jsem na žádném domácím zápasu Litvínova, se žlutočernými jsem jezdil i ven. Daleké štreky do Třince nebo do Zlína? To pro mě nebyl žádný problém.

V národním týmu, model Nagano 98, který vedl charismatický Ivan Hlinka, Litvínovák jako poleno, bylo hned 8 hokejistů s poutem k „Cheze". Je tedy jasné, že pro příznivce „chemiků" bylo Nagano i z tohoto důvodu něčím výjimečným.

Byl to opravdu krásný turnaj, a to hned od samého začátku. Všechny zápasy českých hokejistů jsem si nahrával na videokazety, tušil jsem, že se stane něco speciálního.

V základní skupině jsme porazili Finsko (3:0) a Kazachstán (8:2). Porážka s Ruskem (1:2) nás nasměrovala ve čtvrtfinále na USA. Díky patrně nejlepšímu individuálnímu výkonu brankáře v historii jsme první třetinu s Američany prohráli jen 0:1. „Dominátor" Hašek byl zkrátka fantastický. V dalším průběhu hry jsme skóre otočili a po vítězství 4:1 jsme se už těšili na semifinálový souboj s Gretzkého Kanadou.

Byl jsme přesvědčený, že to vyjde, dokonce jsem cítil, že v Naganu budeme zlatí. Z hokejistů totiž sálala neuvěřitelná energie. Svou víru jsem  zpeněžil v jedné teplické sázkové kanceláři. Byla to vůbec moje nejvyšší výhra v životě. Na jednom tiketu jsem měl postup do finále, na druhém celkové vítězství.

Při duelu s reprezentanty javorového listu ale dostaly zabrat moje nervy. Tak napínavý zápas jsem snad nikdy neprožíval. Bylo to předčasné finále. A opět nás držel brankářský fakír s devětatřicítkou na zádech. Když při nájezdech „vyčapal" všechny kanadské hokejisty, vítězoslavně jsem se sklouzl z křesla po koberci směrem k televizi. Odřená kolena jsem neřešil.

To bylo v pátek. Sobotu jsem prožil na fotbale, Teplice na Stínadlech prohrály s Olomoucí 1:3. Na neděli budík zazvonil už v půl páté ráno. Finálové střetnutí s Ruskem totiž začalo už v pět. Udělal jsem si kakao a rohlíky se sýrem, což byl můj vítězný rituál, a mohlo se začít.

Když do konce utkání zbývalo 12 minut, zařvalo po gólu Svobody snad celé krupské sídliště Nad plovárnou, kde jsem tehdy bydlel. Zbytek zápasu jsem už nesledoval sám, okolo osmé ranní u televize fandila i moje maminka. Při hymně vítězů jsme byli dojatí oba.

Následoval vítězoslavný běh po hlavní krupské třídě v helmě, dresu a s hokejkou. Zamířil jsem sdílet radost za švagrem do hospody, poté za kamarádem na druhé sídliště. Nepopsatelné.

Některé detaily z období fantastického turnaje z hlavy nevymažu až do smrti. Tak úžasný zážitek to byl. Vzpomínáte?

Nagano očima Martina Košťála, redaktora Teplického deníku

„Hokejku, tenisák a šup před barák na hřiště. Zima nezima. Hašek, Jágr, Růžička, „Alby" to byli moji spoluhráči. Já jsem byl jako Dopita. Nevím proč. Prostě se mi tento centr líbil. Nagano jsem prožíval jak venku, tak u televize. Bylo mi tehdy 14 let, chodil jsem na gympl. Učitelé naši hokejovou jízdu moc neprožívali. Jediný zápas, na který nás nechali koukat, byl s Kanadou. Finále bylo tehdy v neděli. Sledování proběhlo v obýváku s rodiči. Je to nezapomenutelná neděle!"