Navýsost klasická, a přesto modernější než obvykle, bude inscenace Dvořákovy Rusalky v ústeckém Severočeském divadle opery a baletu (SDOB).

Pro zdůraznění děje, nejspíš i pro větší zapojení baletu ústeckého divadla a přiblížení slavného díla současnému divákovi, do Rusalky Irena Žantovská připsala tři nové postavy. Třeba Duši.

V SDOB přitom režíruje již počtvrté. Vše odstartoval slavný muzikál West Side Story, následovala neméně oblíbená opera Othello a zatím naposledy to byl Žantovské autorský baletně poetický projekt Zahrada soch. Více v rozhovoru s ní.

Jaké to je, tak pravidelně pracovat zde v ústeckém divadle?
(smích) No, začínám si zvykat. Začínám už se pomalu vracet domů, protože tu mám lidi, se kterými už jsem pracovala opakovaně, takže je to příjemné.

Rusalka je světová, nejen česká operní klasika. A Dvořák je bezesporu nejúspěšnějším a nejoblíbenějším českým hudebním skladatelem ve světě. Jak vy vnímáte jeho romantickou i dramatickou Rusalku?
Já to vnímám tak, že právě ta muzika je důvodem její obliby, nikoli příběh opery. Hudba je důvodem, proč se Rusalka u nás i ve světě inscenuje zase a znovu a dokonce česky, v originále.
Já tomu říkám „kontrastní magie mýtické pohádky“, protože v té hudbě slyším názvuky konce předminulého století, objevují se tam secesní vlivy. Je zde víc hudebních vrstev, které jsou ale na druhou stranu stavěné paralelně. Tedy je to na jedné straně dílo hluboce ukotvené v době, kdy vznikalo. Ovšem ho to na druhé straně limituje včetně Kvapilova libreta.

A přesto Rusalka i dějem baví dodnes. Touhou až nepochopitelnou, být člověkem…
Ano, to proto, že v ní jsou i přesahy, které mohou být aktuální i po sto letech. Na jedné straně je to právě ta nezodpovědná potřeba, touha po něčem vzdáleném, co z principu nemůžu mít, vlastnit. Tedy touha Rusalky vlastnit lidství a duši a do jisté míry opouštění toho, co má. A na druhé straně je to ten bezohledný svět lidí, který představují Princ a Cizí kněžna. Svět necitlivý a sobecký. Tyto dva světy stojí proti sobě.

Co vše je ve vaší Rusalce jinak?
I když vycházíme ze secesních vlivů a z textu, naše Rusalka není na břehu jezírka, stojí v dravém vodopádu. Ta proudící masa vody žene touhu. A je jedno, jestli jsou to mytické postavy, které touží, nebo lidé. Všichni touží, jsou hnáni ve vodopádu dál a dál. V tom je tedy posun, a pak máme připsané nové postavy pro členy baletu. Čarodějnice se nám rozmnožila, máme ji trojjedinou. Kromě Čarodějnice je vedle ní Pták osudu a její Kocour. Oba ji doprovázejí a symbolizují na jedné straně tu neúprosnost, ten osud, jakoby tu magii, velikost. A na druhé straně ten Kocour takovou tu úlisnost, prohnanost, jak ta Čarodějnice chce všechno vědět, všechno ovládat.

Vše je temné a teskné, vyváží to nějaký komický prvek?
(smích) Jsou tam dva „klauni“, kuchtík s hajným.

Ptám se proto, že v jiném kontextu třeba při uvádění samostatných árií při koncertech, bývá uváděna jako lehce komický prvek i sama Čarodějnice s árií Čurymuryfuk.
Ale zde to legrace není a také Rusalka dost obětuje za to, co chce.

Okolo Vodníkovy fontány máte na jevišti ústeckého divadla jakoby klec. Symbolizuje mi to, že je Vodník tak jako jeho dcera Rusalka chycen v pasti… I ta klec je modernější inscenační prvek, že?
Asi ano. Pro mě má fontána okolo klec, protože tu ukazujeme spoutání vodních živlů, spoutání vody. Ukazujeme i osamění a propojení Vodníka jako symbolu, protože Vodník a Rusalka jsou jedna říše, jedna síla. U nás není Vodník někdo, kdo by stál mimo. Není krutý, ale soucítí s Rusalkou. Cítí její bolest.

Není to spíš bolest i obava otcovská? Trpí přece kvůli své dceři!
Ano, to se propojuje. To jsou ta patra v hudbě, o kterých jsem hovořila.

A další věc. Divák si nemůže nepovšimnout, že postava Rusalky není zas až tak éterická bytost, jak by člověk předpokládal… Je to právě Duše, co z ní dělá onu éterickou bytost v rámci pohybu a příběhu? Vždyť Duše je baletka, štíhlá, mladá a pohledná dívka s dlouhými vlasy…
Ano, já tomu říkám „podstata Rusalky“. To je ta neustále rozběhaná, neustále toužící a věčně mladá, stále dětská podstata té postavy. To jsou ty důvody, proč jsem ty baletní postavy na to jeviště přivedla. Zdvojila jsem obraz Rusalky i Čarodějnice. A pak se tam ještě objeví odraz Prince. Ale to je spíš představa Rusalky o tom, jaký ten Princ je. Jak ho vidí ona a potom toho sobce, kterého ve druhém jednání vidíme na jevišti.
Ale to je ten důvod, proč jsem měla pocit, že by se to mělo vizualizovat. Pomoci divákovi orientovat se v hudbě a v příběhu, co tam my vidíme.

Vysvětlíte to tak i divákům? Vždyť ten, kdo má Rusalku rád a viděl ji už víckrát, z toho může být zmatený!
Vysvětlím. Napsala jsem sama Slovo režisérky do programu…

Jak vnímáte alternace pěvkyň a pěvců? Není to pro režiséra lehce schizofrenické? Vždyť každý umělec je jiný, má trošku jiné výrazové prostředky, hlas i figuru. Jak se vám pracuje s alternacemi?
Já se snažím, aby to téma zůstalo zachované, jednotné, podstatné. Ale jsou tam i místa v aranžmá trochu odlišná a vycházejí z určitých fyzických daností herce. Takže jedna z těch Rusalek je třeba víc zlomená a víc pokleká, druhá je trošičku aktivnější. Jeden našich Vodníků je tase uzavřenější… Snažíme se, pokud to jde, odlišnost každého interpreta vnímat.

Vzpomínáte si na své první setkání s Rusalkou? Působila na vás už tehdy její hudba, nebo spíš děj?
Poprvé jsem viděla Rusalku v Národním divadle, určitě jsem ještě byla na základní škole. To byla Svobodova výprava, bylo tam hodně filmových dotáček. Princ se tam opravdu na konci topil v bahně, což na mě jako na dítě hodně zapůsobilo. Byl to vizuálně silný obraz, a nejen proto, že ještě projekce nebyly v divadlech samozřejmostí. Takže já si nepamatuji Rusalku, ale Prince tonoucího v bahně.

A Dvořákova hudba tak tedy přišla na řadu až později?
Ano, dítě spíš vnímá to, co se mu nelíbí, než co se mu líbí.

Co tedy v případě nového nastudování Rusalky v Ústí můžeme návštěvníkovi slíbit?
To, že vycházíme z klasické interpretace Rusalky. Že se nemusí bát, že bychom utíkali do současného světa. Že ty odskoky do současného světa jsou spíš v tematizaci a jen v některých výtvarných prvcích. A spíš v hledání toho smyslu.

Rusalka, Severočeské divadlo: osoby, obsazení a alternace

- v režii Ireny Žantovské a za hudebního vedení dirigenta Milana Kaňáka v roli Rusalky alternují Jitka Burgetová a Liana Sass

- v úloze Prince zpívá v SDOB Jaroslav Kovacs a Milan Vlček, Vodníka Ladislav Mlejnek a Serguei Nikitine, Ježibabu Lenka Jarolímková Schützová s Věrou Páchovou, Cizí kněžnu pak zpívá Jana Stehr a Valeria Vaygant

- choreografii dělal Vladimír Nečas, autor výtvarného řešení scény je Dana Hávová, autorem výtvarného řešení kostýmů je osvědčený Josef Jelínek

- premiéra: pátek 20. ledna od 19.00 hodin v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí n. L.

- www.operabalet.cz