Zesnulého Bulata Okudžavu, legendu ruské kulturní scény 50 – 90. let minulého století jehož písničky zpívají i Jarek Nohavica či hana Hegerová, připomene v úterý 21. února od 20.00 v Národním domě v Ústí nad Labem

Dramatik. Básník. Spisovatel. Šansoniér. Tím vším byl Bulat Okudžava (1924, Moskva – 1997, Paříž), osobnost ruské kultury arménsko-abchazsko-gruzínského původu. Písničkář i dokumentarista Jiří Vondrák ho v Ústí připomene vlastním vzpomínkovým pořadem „Bulat Okudžava minus 15 let“.

„Mělo to být původně jen pár vystoupení. Ale už jich je v plánu víc než dvacet. Zahraju asi deset Okudžavových písni včetně té nejznámější – O modrém balónku. V premiéře zazní i jeho ironická písnička Gusák v češtině a promítneme o Okudžavovi také hodinový dokument,“ slíbil Jiří Vondrák (ročník 1954, vl. jménem Jiří Vondráček, ex člen skupin Bowle či VKV i spisovatel) hudebník z Brna v rozhovoru pro Deník.

Kdy vás Okudžava „dostal“?
S jeho hudbou jsem se poprvé setkal v roce 1977 krátce po Chartě. My tehdy byli všichni tak antikomunisticky a antirusky naladěni, ale brněnský žurnalista Antonín Hošťálek říkal, že jsou v Rusku i slušný lidi, třeba Vysocký a Okudžava. Od něj přeložil pár textů, chystal o něm klubový pořad a obrátil se na mě, abych ty texty přebásnil i zpíval. Odzpíval jsem jich asi deset a hodně jsem tomu propadl. To byla úplně jiná poetika, byl v tom kus Puškina, Karla Kryla i dalších osobností. Od té doby mě to drží.

Čím to je, že fascinace dál trvá?
Každá průserová doba vyžaduje nějakou protilátku, každá choroba chce lék. A ona ta doba je teď zas taková pošramocená, tak se x lidí obrací k takové té prvotní slušnosti a právě takový Okudžava byl. Začal psát a hrát v 50. letech, v nejtěžších dobách pozdního stalinismu, a pro mě to je nadnárodní básník slušnosti. Dovedl pojmenovávat věci naprosto jednoduše, prostě, pravdivě. Za jakýchkoli okolností se choval jako slušný člověk. Byl jedním z těch, kteří když poprvé zavřeli Václava Havla podepsal petici za jeho propuštění. A když v roce 1968 sovětská vojska okupovala Československo, byl jeden z osmdesáti super odvážných: neuvažoval ani vteřinu a podepsal protestní glejt, který poslali Brežněvovi. Vysloužil si z toho další průšvih, ale on to neřešil. Věděl, že jsou věci, které se nikdy nedělají a tohle byla sprostá okupace. Ozval se proti tomu bez ohledu na možné důsledky.

Dá se říci, že to byl bojovník?
Když řeknete bojovník, člověk si představí někoho heroického, mohutného, ale on byl malej, drobnej pán. Když jsem ho poprvé potkal, překvapilo mě, jak je to drobná osůbka. Ale měl v sobě sílu nadhledu, moudrosti. Teď mě bez jakýchkoli souvislostí napadlo: napsal jednu z mnoha svých úžasných písní, Modlitbu. A Modlitbu napsal i nesmírně pokorný brněnský básník Jan Skácel zhruba ve stejné době a jsou si obsahově podobné. Je to nesmírná pokora, taková ta moc bezmocných, síla květin… Takže bojovník asi nebyl, neměl to zapotřebí.

Nicméně se dokázal ozvat, když to bylo třeba…
To ano. Byl to prostě Chlap. Líp bych to asi neuměl říct.

Co vše se o něm od vás na koncertě a ve filmu dozvíme? Také o hříšcích, cigaretách alkoholu…? I to k jeho životu patřilo…
A nejen to. V pořadu, který má od února do dubna už více než 20 koncertů a velice mě těší, že na něj lidi chodí líčím své zážitky s ním.
Neříkám, jaký byl a jaký nebyl, popisuji jak jsem ho vnímal. A lidi se hodně smějí, protože Okudžava byl normální chlap. Ale než se uskutečnily ty dva koncerty u nás, bylo okolo toho neskutečné martyrium.

Vy dva jste se ale už znali déle, že? Už jste se viděli dříve?
My jsme se párkrát viděli v Moskvě, v Pěredělkinu, ve spisovatelské obci, kterou založil Lenin, aby měl pěkně všechny pod dohledem. Tam jsme se potkali poprvé.

Také jste spolu víc natáčeli…
Natočili jsme dva filmy, jsem povoláním režisér a dokumentarista, ale stal jsem se jím vlastně díky němu. Film, který promítneme, je shrnutí všeho, co jsme natočili u něj doma, v Pěredělkinu, v Divadle Na provázku v Brně… Jsou v něm i lidé, kteří jeho písně zpívají či hrají, od Hany Hegerové přes Štěpána Raka až k Jarkovi Nohavicovi.

Snímek se za životem Bulata Okudžavy ohlíží po 15ti letech, chystáte i něco většího?
My už udělali v Městském divadle v Brně obrovský dvojkoncert s Jarkem Nohavicou. Lidé z pěti zemí v něm hráli Bulatovy písně.

S Bulatem bylo i veselo, z vašeho hlasu ale teď cítím spíš smutek. Zabarvil se vzpomínkami?
To jsou slova pana Okudžavy, že na každý kráse je nějaké smítko smutku. Když prožíváme něco pěkného, už víme, že to i skončí. Když si uvědomuji, že před 15 lety odešel tak velký básník, tak úžasný člobrdík, ale spousta lidí o něm třeba ani neví, vždy mě to trošku rozesmutní.

S vámi ale nikdy moc legrace na koncertech nebyla, že?
My jsme vždy dělali spíš Ortena a Zpěvy staré Číny, takové ty mystičtější věci. Já se pořád ještě počítám mezi děti květin, mezí generaci pozdějších „šedesátníků“.

Bulata jste tu zpíval dřív vy, či Jarek Nohavica? Nebo jste si ho navzájem „kradli“?
Ani jedno, my jsme se k němu každý dostali nezávisle. S Jarkem Nohavicou jsem ale natočil film „Jarek a Amadeus aneb Mí Slezané mi rozumějí“, který dostal jako jediný český dokument v roce 2007 na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha Cenu diváků. A má i Cenu za nejlepší dokumentární film na Festiwal Europejskich Telewizji Lokalnych v Cieszyně.
A Jarek dělal napřed Bulatovy překlady Milana Dvořáka, pak přešel na svoje. My nikdy nebyli v jiném stavu než jako společní obdivovatelé Bulata Okudžavy. On už měl hrát u nás dříve, Jarek měl být jeho hostitelem. Ale Bulat dostal v USA infarkt a koncert se musel odložit. Nohavka tedy udělal pro „osiřelé“ publikum neuvěřitelně krásný koncert z písní Okudžavy, ale i Vysockého, Majakovského. On dělá těch Rusáků víc, a skvostně. Jarek Bulata miluje svým způsobem a já taky.

Uslyší od vás publikum Okudžavu česky, ale také rusky?
Jen česky. Koncert v Brně v Divadle Na provázku v roce 1995 jsme natočili a vydali na CD, to se ale vyprodalo během půl roku, ale paní Okudžavová nám teď nedávno povolila vydat ještě pár set dalších CD. Je to unikát jediný záznam Okudžavy u nás. Rusky si ho tedy mohou poslechnout diváci v originále, to je vždy lepší.

Sám si v ruštině nejste jistý, či je pro vás čeština důležitá i proto, aby byly Bulatovy písničky v ČR srozumitelnější?
Já mám ruštinu strašně rád, jsem velký fanda tamních autorů. Zbožňuju třeba Turgeněva, byl jsem vždy schopen číst a recitovat i rusky. Ale myslím si, že když mají diváci možnost slyšet Okudžavu rusky ve filmu, a pak si ho odnést i na CD, není důvod, proč bych měl zpívat rusky i já. On uměl rusky líp.

Je těžké ho překládat?
Ano, je. Příkladem je třeba píseň Gusák (Husák). V roce 1970 ji napsal jako zesměšnění Gustava Husáka (od roku 1975 poté prezidenta Československa) a já ji teď překládal asi tři čtvrtě roku. Jiné jdou snáz, tato byla těžká. Ale překlad je vždy jen odmocnina, originál je originál.

Uslyšíme Gusáka také v Ústí?
Pokusím se o to. Teď se ho učím, minimálně ho přečtu a zkusím ho i zazpívat. Vůbec poprvé před publikem, v Ústí to bude její premiéra!

Rusové si svého času snad víc – jako rebela a symbol odporu proti režimu – cenili Vladimíra Vysockého. Co mají ti dva společného, v čem se zásadně liší?
Společnou mají slušnost a pravdomluvnost, liší se generačně. Okudžava byl voják, který bojoval ve válce, Vysocký byl syn vojáka, který osvobozoval Československo. A byl i myšlenkový žák Bulata Okudžavy.