Drogy? Svinstvo, které vás zničí! To říká monodrama „Droga?!“ od německého autora Kaie Hensela, hra s Veronikou Valešovou v jediné roli. Její Hana v úvodu inscenace užaslému publiku návykové látky dokonce vychvaluje. Žáky, jimž Drogu?! hraje nejčastěji, tím až šokuje.

Městské divadlo Most uvádí sugestivní, věrohodně podaný příběh matky od listopadu. V té ženě by asi „feťačku“ nikdo nehledal. Jenže začne s měkkými drogami a postupně přejde na „tvrdé“, což ničí ji i její blízké. „Mám to pod kontrolou,“ tvrdí. Ale lže tak sobě i svá rodině.

Klaustrofobii působivé hry umocňuje netradiční místo, komorní scéna pod točnou divadla. Zde ji už třináctkrát viděli žáci z Mostecka, byla tu i premiéra. Publikum ji tu zažije i v úterý 10. dubna od 21.30 v rámci šestidenní pestré divadelní akce Young for Young. Ta až do neděle zve například na La Putyku, Divadlo Vosto5, Divadlo Letí či ústecké Činoherní studio a jeho oceněnou hru „hamlet je mrtev. bez tíže“.

Veroniko, jak vnímáte inscenaci Droga?! Jaký k ní máte vztah?
Z dobré poloviny je o životě nějaké ženy v jisté sociální sféře. Má rodinu a děti, takže mi je ta hra nakonec svým způsobem i blízká.

Je to čistě drama?
Je to sociální drama, pojaté do jisté míry informativně, výchovně. Hodně se tu projeví vztah hlavní postavy k rodině, k manželovi… Bojuje sama se sebou i s rodinou, drogy vnímá jako způsob jak od problémů utéct. Velký omyl! Nepomohou, zničí ji úplně.

V čem je „fór“ hry? Čím je zajímavá a na první pohled upoutá?
Je to zaprvé forma, jak je napsaná. Až do poloviny hry drogy nabízím, vychvaluju je, říkám, že jsou skvělé. Když hrajeme pro mládež, což je většinou, děti to dost překvapí. Čekají, že se dozví, co vše nesmí a proč je to hrozný, ale zatím jim drogy nabízím. To je myslím dobrá cesta jak diváky zaujmout. Jdeme jinudy… Ve druhé části se příběh vyvíjí, je spíše pro dospělé. Ale když na hru děti dobře „naskočí“, něco si z ní odnesou.

A ta další zajímavá věc?
Tou je fakt, že poprvé uvádíme inscenaci v netradičních prostorách. Naše velké jeviště má dvě dřevěné točny a pod nimi je suterén s hledištěm pro šedesát až sedmdesát osob. Točny ale samozřejmě během hry stojí.

Přispívá tento prostor k silnějšímu vyznění inscenace?
Určitě. Hraje se na kontakt s publikem, oslovuji diváky, záměrně se jim dívám do očí, reaguji na jejich reakce… Pro to jsme hledali co nejkomornější prostor, kde by takový přístup působil, kde si můžeme být blízko, jako bychom byli spolu doma v obýváku. Prostor je bez kulis, ale s překážkami, součástmi suterénu. Působí tak dost industriálně, syrově. Může to být třeba „doupě“ rockového klubu, nádraží či sklep; místa, kde se lidi můžou s drogami potkat.

Měníte se lidem před očima líčením, pustnete převleky do horších šatů, či je vše v psychologické rovině? To, jak vás droga pohlcuje, je „jen“ slyšet – ne vidět?
Od začátku jsme se s režisérem Radoslavem Tcherniradevem chtěli vyhnout naturalismu, ukázce aplikace drogy jehlou, krvi… To by mi asi stejně nikdo neuvěřil. Když před vámi něco polknu a budu přehnaně dělat, že to se mnou „tákhle mává“, lidé v hledišti, kteří s tím budou mít jakoukoli zkušenost, tomu neuvěří. Museli jsme na to jít trochu jinak, ale kdybych to vyzradila, diváky o dost připravím. Publikum vnímá, že mě to mele vnitřně, že se mnou drogy mávají, ničí mě. Jen nevidí rozpíchané ruce a krev.

Během hry představuje publikum vaši rodinu, blízké?
To ne. Ale na začátku se divákům představím, takže je to jako divadlo na divadle. Působím, jako bych jim přišla říct příběh, který se mi stal, a pak se to s ním lehce prováže. Je tam pár míst, kde se obracím k publiku a popisuji, jak drogy působí nebo co s nimi dělat, aby to bylo ještě lepší. Není to formou besedy, ta je až po hře, ale když někdo vykřikne, cítí potřebu reagovat, vezmu to do hry a reaguju.

Reagují děti dost různě?
Ano. Čím jsou mladší, tím víc si šeptají nebo se smějí hlavně na místech týkajících se sexu. Neví si s tím sice moc rady, ale já nežiju v naivitě, že by to neznaly. Spíš je pro ně těžké poslouchat to v tak bezprostřední blízkosti. Čím jsou starší, vyzrálejší, reagují méně, pro dospělé jsem hrála Drogu?! jen na premiéře. Ale byla bych ráda, kdyby se to časem změnilo a zájem byl také o večerní představení. I dospělí to bedlivě sledují, jen nemají potřebu reagovat.

Mrzí vás to?
Ne, to totiž neznamená, že tam pro mě nejsou. Jejich pozornost, to, jak jsou naladěni, bych cítila, i kdyby nepadlo jediné slovo, nikdo se nepohnul. Je pro mě důležité, aby byli lidé napojeni jakkoli.

Už ve vás během hry i zamrazilo? Nebo člověk tématem trošku „okorá“?
V jednu chvíli publiku na rovinu řeknu: „Jestli se chcete dostat ještě dál, vyzkoušejte největší halucinogen, jaký lidstvo zná.“ No a jednou, než jsem stihla říct, že to je LSD, tak mi to asi deset dětí zavolalo spontánně z publika. „Jo výborně, jste moji lidi. Víte o čem mluvím!“ já na to. A pokračovala jsem dál, i když mě to překvapilo. Ty děti zdaleka nebyly tak velké.

Na co se těšíte na festival Young for Young? Loni jste si ho neužila, co si nenecháte ujít?
Určitě bych chtěla vidět představení ústeckého Činoherního studia „hamlet je mrtev. bez tíže“, protože ten soubor znám a má velmi zajímavou dramaturgii. Určitě bude moc pěkné představení divadla Vosto5, ti kluci jsou strašně osobití, skvělí. Ráda bych viděla skvělou La Putyku, ale to mi letos nevyjde. Ale diváci ji znají, bude i letos hodně navštívená. Určitě i Divadlo Letí a každopádně litvínovské divadlo, které hraje s postiženými dětmi. To bude zajímavé.

Kdo hraje Drogu?!

Veronika Valešová, narozena v roce 1978 v Litomě­řicích, je absolventkou DAMU. Je vdaná, má čtyřletého syna, do Městského divadla v Mostě se na plný úvazek vrátila loni po mateřské. V Mostě hraje Caesonii (Caligula), Helenu (Slaměný klobouk), Violu (Večer tříkrálový), Elišku (Noc na Karlštejně), Kristýnu (Naši furianti). Působí také v proslulém severočeském amatérském divadelním souboru Rádobydivadlo Klapý. „Divadlo je krásné, protože je živé a je dílem okamžiku,“ tvrdí.