Hudební skupina AKU AKU začala před rokem 1989 v českém undergroundu. Ostatně texty téhle teplické party by stejně žádná přehrávková komise neschválila.

Nejčastěji hrála ve vesnických hospodských sálech daleko od bdělého policejního oka nebo ve stodole někde uprostřed polí. Kolem roku 1995 končila s koncerty, ale před časem se objevila v podstatě ve stejné sestavě a se stejným hudebním rukopisem, s jakým nás kdysi „opustila".

Měli pověst jedněch z nejzručnějších instrumentalistů, ne nadarmo se jim říkalo „King Crimson českého undergroundu" s expresivním zpěvem. Nyní jim vyšlo čtvrté album „Tanec loutek" na značce Guerilla Records. Křtili ho 25. září v Lounech na Bahně i den poté v Malostranské besedě v Praze.

Zajímal nás jejich pohled na minulost i na zákulisí jejich návratu, a proto vznikl tento rozhovor. Za AKU AKU odpovídal Luděk Zedník (basová kytara, zpěv).

Všechny stály zato

Hráli jste ještě před rokem 1989. Jak na ty časy a zejména na koncerty vzpomínáte?
Hrajeme od jara 1987 těch koncertů nebylo moc, ale všechny stály za to. Časy byly pro underground „skvělé" a lepší už to nebude!

Začátkem devadesátých let jste měli poměrně dlouhou pauzu. Od kdy do kdy a proč?
Po roce 1989 jsme hráli dost, bylo to logické pokračování započaté cesty. Pomalu se ale začalo smrákat. Na přelomu let 1994/95 byl konec, nevěděli jsme jak dál.

Co vás přimělo začít znova hrát?
Bubeníkova nehoda. Zavolala nám jeho manželka a to po 13 letech! Že Láďa je v nemocnici a chce nás vidět. Měl tříštivé zlomeniny obou nohou. A jak jsme tam tak stáli u postele, řekli jsme spíš z legrace, že je čas začít znova. Pak jsme do toho po dalším půlroce šli.

Jak se změnil pokud vůbec postupem doby váš repertoár? A to hudebně i textově?
Pokračujeme kontinuálně v tvorbě vlastních věcí. A jak napsal někdo chytřejší přede mnou „Každý muzikant vlastně skládá pořád tu samou píseň", a to je i náš případ. Včlenili jsme do hudby samozřejmě samply a elektroniku, to nás lákalo, ale píseň je pořád tatáž. Textově zase už koukáme kolem sebe a nehledáme Tolkieny, jak bylo naše poslední období…

Skok dopředu

Srovnáte publikum a podmínky koncertování tehdy a dnes?
Pořád dobrý. A vůbec už že ještě dokážou poslouchat. Podmínky hraní jsou rozdílný, i aparatury a to vše kolem udělalo skok kupředu. Místa koncertů jsou dopředu známa, jede se najisto, v podstatě se nic nemůže stát.

Vychází vám nové CD. Co toto album obsahuje?
Tvorba z posledních dvou let. Dvě převzaté věci, od námi milovaných interpretů. Víc se dočtete v bookletu CD, tak si ho kupte…

Už nejste nejmladší (kapela), co vás nutí pořád stát na pódiu?
Je v nás, pochopitelně jako v každém kdo něco takového dělá, kus narcise, možná trochu té touhy po adrenalinu…

„Vyrostli" jste v undergroundu myslíte si, že underground stále ještě existuje?
Je to společenství, které momentálně jistě existuje a pokud se bude vyvíjet vše úplně normálně, zůstane tu určitě napořád. Forma se však bude měnit. To s sebou nesou společenské podmínky. Myslím však, že vždy bude existovat skupina lidí, která bude chtít žít úplně mimo pravidla establishmentu a tu vždy pojem „underground" zastřeší.

A na úplný závěr jedna „doplňující" otázka pro AKU AKU: Měli jste období, kdy s vámi zpívala taková křehká dívčina, to jste i částečně změnili repertoár. Po jejím odchodu jste se vrátili do starých, dobrých vod. To bylo co?
No jo, Sabina. Sabina Křováková. Objevili jsme ji v hostinci New Vyšehrad v Teplicích. V té době jsme neměli kapelu, a tak jsme s kytaristou Honzou natočili materiál speciálně pro ni, dokonce na něm hostoval i Radim Hladík a myslím, že jsme byli všichni spokojeni. Když jsme pak obnovili AKU AKU, přišlo nám logický Sabinu zapojit. Vzali jsme nějaký materiál z jejího CD a postupně dodělávali nové věci. Je jasný, že tím kapela úplně změnila výraz, sice jsme ještě zahráli nějaký starý věci, ale šlo to jinam. Někteří lidé nám to vyčítali, ale nám se to líbilo. Sabina byla dobrá.

A co bylo dál?
Pak mi jednou zavolala, že se přihlásila do „SuperStar"… a ona nakonec tu soutěž vyhrála. Ale pak, pak už jsme ji nikdy neviděli. Asi to tak mělo být. Ale nijak jí to nevyčítáme, tu touhu po slávě a asi i po jiné hudbě. Co naděláš…

Spoluautor: Vladimír Drápal