Dane, o chystaném albu jazzových coververzí hitů slavných kapel už jste mluvil před rokem. Co je dnes v případě té desky jinak, než jste si tenkrát vysnili?

Po pravdě skoro nic, spíš jsem si představoval, že bude vypadat nějak takhle, že to zvládneme a výsledek nebude křečovitý, že nevznikne nic zbytečného. Jen se nedostalo na nějaké písně.

Repertoár CD je hodně pestrý. Kdo měl v jeho případě konečné slovo ve výběru písní, jak se to ve výsledku na desce odrazilo?

Dohadovali jsme se. A vlastně nejdůležitější bylo, jak nám ta která píseň sedla při jejím přearanžovávání. Ten první výběr byl na mně, já rozdával vstupenky do klubu potenciálních účastníků zájezdu, konečný verdikt spočíval ovšem ve shodě nás všech.

Zpíval jste některou z těch písní i „v originále“ s jinou kapelou? A dal byste za všechny „ruku do ohně“?

Kromě Illustratosphere ve velmi podobných úpravách a vlastně kvůli tomu, abychom se s nimi více sžili, nezpíval. Ani předělávku ani v „originále“. Ruku do ohně bych dal za jistotu, že ty písně znamenaly v mém životě kvalitativní změnu, silný zážitek, obrat nebo tak něco.

Vybírali jste písničky „jen“ podle melodií a rytmů, nebo vás u některé zaujal i slogan či celý text?

Většina těch písní se mě dotkla v raném mládí mém, tudíž jsem texty neřešil, jen melodii a dojem, dejme tomu. Když jsme s tím materiálem začali pracovat, na texty samosebou došlo a jejich výrazivo či poloha mluvčího jsou natolik odlišné, že jsem po úvaze zvolil přepsání těch písní do er formy. Jednak tím, že si nepřivlastním příběh, který jsem nežil, a jednak tím, že zde vytvořím sérii vyprávění „cizích historek o jiných lidech“, se to celé tak jako sevře, sama interpretace se trochu posune a taky to obsahuje prvek určité úcty, což mne těší.

Co vlastně způsobilo, že deska Theyories není dalším albem Illustratosphere? Zvlášť, když se tři hudebníci shodují…

No, chtěli jsme to pojmout hráčsky, Robertovo trio je se mnou v kvartetu interpretační skupinka, chtěli jsme natočit něco spolu, ale ne standardy, hledali jsme čistě akustický tvar… a tak.

Robert Balzar Trio s Danem Bártou zahraje dnes od 19.00 hodin v Domě kultury Teplice

Už v úvodní písni od Stinga, respektive od jeho skupiny Police, se „mihotají“ zpívané pasáže bez textu nad jazzovou hudbou jako nad hladinou vážky. Myslel jste i na ně při natáčení? Být už zase v přírodě…

Já na vážky ve studiu nemyslím, vážky a hudba mají ve mně společného jenom mě, že mě zajímají. Ale nijak se navzájem neovlivňují, pokud vím, jediný obraz, který mám v písni s vážkou spojený, je ve skladbě Kontrabásník, tam je jeden verš, „usíná na vážkách“, který pokračuje vyjádřením touhy být „lehký a přeobratný“, jakkoliv zde se myslí v mezilidských vztazích a komunikaci, nikoliv jako miniaturní barevná létající spalovna na cukr.

Písničky alba jste míchali v říjnu v New Yorku. Byl jste u toho? A pokud ano, čím to město dýchalo? Využil jste příležitosti a navštívil i nějaký klub, nejlépe jazzový?

No, byl, jen jsme byli od probuzení do usnutí v práci, takže New York samotný na nás moc času dýchat neměl, ale atmosféra ve studiu byla výborná. Něco tady pořád děláme blbě. A něco už dobře.

Jaký je tedy New York?

Cigára jsou tam drahý. Taxikář má vzadu televizku, jejímž prostřednictvím vás seznámí s vašimi právy a povinnostmi. A se svými cenami. V metru je docela bordel a jezdí těsně pod povrchem. Baskytary nebyly drahý. Z kanálů se kouří. Celé bloky budov jsou jeden citylight. And so.

Zdánlivě hudba CD působí jako improvizace, ale když v promo materiálech čtu, jak jste písně „rozebírali“ a zase skládali, jsem na vážkách (zase ty vážky!). Improvizovali jste ve studiu a budete i na koncertech, uslyšíme živě celé album?

Pokaždé to hrajeme trošku jinak, každé sólo je improvizované, leckdy i celý doprovod a částečně i melodie zpěvu, to když je píseň rozebraná a vyabstrahovaná a tím jasná jako struktura či princip tak, že se může chodit okolo. Když jdete z domova do krámu pro rohlíky, taky přece nechodíte stejnou cestou, ale víte kam jdete. Hrát živě je těžištěm naší práce, právě proto, že je to vždycky znova od začátku.

Takže se navzájem posloucháme a doplňujeme tak, aby měl příběh spád a co nejhezčí jazyk. Nikdo ovšem nemele z místa, co ho napadne, stejně jako vy nevyrazíte zmateně ze dveří s tím, že všechny cesty vedou do pekárny.

Víte tedy něco už předem?

Víme, jakou pohádku budeme přeříkávat, kdo začíná a kdo má na starosti popis strastiplné cesty lesem; ale jestli to pojmeme jako drsné drama nebo jemnou odlehčenou story, to se uvidí až na místě.

Která z těch písní pro vás byla největší výzva a proč? Hádal bych „Slow Car To China“ od chladného dance rockera Garyho Numana, připadá mi to jako „zjazzovat“ třeba německé elektronické Kraftwerk…

Uhádl. Je pravda, že s tím jsme si užili nejvíc, nešlo ani tak o to, že by to byla nepřehledná věc, ale spíš, jak ji jen ve čtyřech vystavět tak, abychom respektovali její určitou monotónnost a přitom stále někam rostli.

Museli jsme vytvořit takovou dynamickou mapu a velmi důsledně se jí držet, což se nakonec ovšem ukázalo jako veliká zábava. Ale pozor! Stačí zahrát tóny, které v té písni dávno jsou, na jiný nástroj – a hned je to jinak.

Kdyby se lidi pořád nekopírovali podle toho, co se líbí, je v módě – a tedy vydělává, žádné styly a žánry by možná ani neexistovaly. Ovšem kdyby byly ryby v řiti…

Je překvapivé, či logické, že z asi nejtvrdšího originálu, písničky od slavných australských rockerů AC/DC, je ve vašem podání blues?

No, ona je ta věc vlastně původně taková, to jen AC/DC, břeskná partička, která si jí všimla jako první a zahrála ji na votavený elektrický kytary a taky pěkně svižně a nahlas, ji proslavila v té podobě, jak ji všichni známe. A jak ji někteří milujeme.

Prozraďte – jak jste vnímal práci na desce? Bylo to velké dobrodružství, pocta autorům, zábava, legrace, velké objevování, hra…?

Když přidáte ještě nervy a občasný záchvat pochybností, trefil jste to přesně.

RADEK STRNAD, (dts)