Za jakých okolností jste se vlastně dostal do Ústí? Tehdy se psal rok 1965 …
To jsem rád, že mi to upřesňujete, už jsem si nemohl vzpomenout (smích). Tenkrát se Kladivadlo stěhovalo z Kadaně, kde mu přestala být nakloněná místní elektrárna, která ho zřizovala. Zvedli jsme kotvy a celý ansámbl se sem přestěhoval, bylo to asi 10 lidí. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme.

Prý jste neměli v Ústí ani zajištěné ubytování, je to pravda?
Je. Na hlavní Fučíkově třídě jsme měli mít byt v podkroví, ale tam byla díra ve stropu. Tam jsme bydlet nemohli, i když jsme nebyli nároční. Nakonec nás dali na půdu do mateřské školky v Krásném Březně. Bydleli jsme tam tři, kráska souboru Dáša dostala pokoj s koupelnou a toaletou. Až po dvou letech jsem dostal svůj první vlastní byt 1+1 s ústředním topením!

Kde to bylo?
Na Střekově v bytovce a pamatuji si dokonce i adresu: Tolstého 1195 v posledním patře. Byl jsem z toho tak odvázaný, že jsem tam jel hned, jak jsem dostal klíče. Tam jsem žil do konce, než jsem odešel v roce 1970 do Prahy.

Co jste tady všechno zažil? Prý jste nejen hrál, ale i vedl soubor, je to tak?
Tady jsem se hlavně divadlo učil. Kolem divadla se motala skupina umělců a já přišel přímo od ponku, byl jsem vyučený automechanik. Velké díky patří vedoucímu souboru Pavlu Fialovi. Všechno, co jsem se u divadla naučil, naučil jsem se v Ústí. Nebýt Ústí, tak bych nebyl já, a nebýt Pavla Fialy, tak by nebyl nikdo. Pak ale přišel rok 1969 a režisér Jiří Císler a Pavel Fiala dostali padáka. Tak mě pak tady jmenovali šéfem, aby nám sem nikoho nedosadili zvenčí. Bylo to šéfování z nouze a proti mé vůli, já šéfovat neumím. Ale zvedli mi plat (smích).

Karikatura: Josef Dvořák.

Jak byl veliký?
Nízký. Kromě hraní jsme museli dělat ještě jednu profesi u divadla, aby to dalo nějaké peníze. Já stavěl a boural dekorace byl jsem kulisák. Dohromady nám to dalo asi něco kolem patnácti stovek.

Kde váš soubor všude sídlil?

Nejdříve Kladivadlo hrálo v kulturním domě vzadu v loutkové scéně. O nás nikdo nevěděl, chodili na nás tři až pět diváků. Mezitím Pavel Fiala objevil divadlo na Střekově v opuštěném kulturním domě. Tam za námi už chodilo více lidí. Nakonec Pavel našel klenutou místnost pod Národním domem, dnešní klub Circus. Tam jsme se nakonec přestěhovali na delší dobu.

Jak se vám tam hrálo?
Bylo to tam kouzelné! Diváci od nás byli metr daleko. Byla to škola k nezaplacení, museli jste hrát jako ve filmu. Byl vidět každý detail v obličeji, museli jsme hrát civilně, tam se nesmělo přehrávat.

Pak jste šli do Divadla hudby na Klíšské ulici. Jaké to bylo tam?
Tam jsem to měl také rád, diváci byli hodně blízko. Miluji tyhle sály, kde se divákovi koukáte z oka do oka.

Jaké je ústecké publikum? Je něčím specifické?
Jsou města, kde publikum má ke spontánnosti daleko, kdežto Ústí je bezprostřední.

Jaké místo jste si v Ústí zamiloval?
Měl jsem hodně rád hrad Střekov. Proburácel jsem lesoparkem a na hradě jsem si dal pivko. Chodil jsem se dívat i na fotbal.

Jste ještě fotbalový fanda?
Fandím Bohemce, ale mám černou pásku na rukávu, protože nám hrozí druhá liga, snad se zachráníme.

Josef DvořákTřeba vás tam vystřídá Ústí, to by vám nemuselo tolik vadit.
Co by mi zbývalo, ale aspoň bych měl v lize klub z města, které mám rád. Při vší úctě k ústeckým fotbalistům, nezlobte se, ale Bohemku by mi to nenahradilo.

A když se vrátíme k těm místům, na Větruši jste nechodil?
Ne, to bylo moc do kopce. Jinak Ústí je moc krásné a má být na sebe hrdé. Když jsem jeden čas pendloval z Prahy do Ústí, tak jsem tu cestu znal z paměti. Vždy mě potěšil pohled na Portu Bohemicu, pak se objeví hrad a už jsem doma.

Do jaké hospůdky jste chodili nejčastěji? Který podnik byl koncem 60. let v Ústí nejvyhlášenější a proč?
Chodili jsme hodně do Falku a Londýna, ovšem často jsme zůstávali v divadle. Neměli jsme moc peněz, takže na vyhazování z kopýtka to nebylo. V našem baru jsme mohli pít na dluh. Občas jsme zašli do Bohemky, ale to bylo na nás už nóbl.

Zažil jste tady nějakou lásku?
První lásku jsem tady nezažil, ale zažil jsem tu pár lásek. Bylo by to i divné, kdyby mladík v těch letech byl bez dívky. Byla tady řada krasavic, které za námi chodily, a můžu říci, že také na mě něco zbylo (smích).

Kdo byl tedy ten, kdo vám je nejvíce vybíral?
To byl Láďa Bambas, ten přišel do divadla poslední, ale byl to takový krasavec, že nám všechny dívky vyfoukl. Bylo to neuvěřitelné.

Prý jste často chodil na koupaliště na Klíši, pamatujete se na to?
Na Klíši bydlely obě moje sestřenice a já tam chodil na koupaliště, do Brné to bylo daleko. Chodili jsme tam celá divadelní parta a koupali jsme se a hráli fotbal. Naše výmluva byla, že se jdeme učit texty, ale na ty nikdy nedošlo.

Moje tchyně říkala, že vás tam u toho fotbalu viděla a už v té době jste měl nohy jako vodník, prý trochu do x.
To mám odmalička, s tím se prý nedá nic dělat. Říkají těm nohám pačmáky, prý mě maminka hodně utahovala v povijanu přes kolena (smích).

Proč jste z Ústí odešel?
Po normalizaci bylo vše jinak. Divadlo chtěli polehoučku rozpustit. Chtěli po nás angažované hry a pásma. Ale na to já jsem neměl žaludek a šel jsem pryč. Naštěstí se divadlo posléze přejmenovalo na Činoherní studio a přišel sem nový šéf a dělali tady krásné věci. Byla tady výborná parta kolem Zedníčka, Heřmánka a Bartošky. Ti nás tady střídali, my jsme jim zahřáli místo. I oni si Ústí pochvalují.

Svého času jste byl nejznámější v roli vodníků, a nemluvím jen o Čochtanovi. Když pohádka v televizi s vodníkem, tak s Pepou Dvořákem. Nezačaly vám v té době až „růst blány mezi prsty na nohou"?
Nic takového mě nepotkalo (smích). Trochu mě mrzelo to jednostranné obsazování v televizi. Mrskal jsem jednoho hastrmana za druhým. Rád bych hrál i něco jiného.

Jakou pohádkovou postavu jste měl nejvíce rád vy, když jste byl malý?
Já miloval trpaslíky. Co já bych tenkrát dal za setkání s trpaslíkem.

V Ústí byla továrna na trpaslíky.
To je osud, zrovna nyní jsem dostal jednoho darem od pana primátora. To bylo moc hezké. Dám si ho na chalupu za okno, kde už nějaké mám a chodí se na ně děti dívat.

Proč dnes nejste vůbec vidět na televizních obrazovkách?
Nechci hrát kohokoliv a cokoliv. Chtěl bych, aby scénáristé psali postavy šité mně na míru.

Svůj hlas jste propůjčil i kresleným postavičkám Bobu a Bobkovi nebo Maxipsu Fíkovi. Měl jste nebo máte na ně nějakou fintu?Josef Dvořák.
Výtvarník mi přinesl obrázky, jak budou ty postavy vypadat, a podle toho jsem vymyslel hlasy. Mě to napadalo okamžitě, ale příště jsem si to už nepamatoval. Tak mi to museli pouštět, abych si to připomněl. Měl jsem tu výhodu, že jsem nikdy nenamlouval na obrázky. Vždycky jsem to já namluvil a oni podle toho namalovali. Nikdy jsem netušil, že taková věc jako Večerníček může mít takový úspěch. Dodnes ty Večerníčky okouzlují, byly dobře napsané a nakreslené, já je jen namluvil.

V 80. letech byl v televizi populární Malý televizní kabaret s vámi, Jitkou Molavcovou, Ondřejem Havelkou, Štěpánkou Haničincovou a Pavlem Zedníčkem. Sledujete někdy vaše následovníky ve Studiu Kamarád?
Viděl jsem to, těžko se mi vyjadřuje ke konkurenci. Jinak vůbec netuším, v čem spočívalo kouzlo těch našich kabaretů. Každopádně jsme to netočili jako extra pořad pro děti. Ty povídky jsme zkoušeli, dnes už se jede hned naostro. Nás to nekonečně bavilo.

Co říkáte na nové zábavné televizní pořady jako je třeba Partička?
Hodilo by se, abych řekl, že se mi to nelíbí. Starší lidé, jak jsem je slyšel, moc nadšeni nejsou. Já můžu říci, že jsem ze začátku klukům nevěřil, vypadalo to na debakl, ale mají obrovskou dávku kreativity, před kterou smekám. Já bych tam s nimi nevlezl.

Dřív dělal Lábus s Kaiserem něco podobného.
Přesně tak, bylo to období, kdy jsme byli mladí a nabití energií a nápady. Pomalu vás ta energie opouští a Boris Hybner říká, že to končí tím, když klaun se stydí jet na koloběžce a táhnout za sebou plechovku. Moc zvážní.

V té situaci už jste?
Tam bych nerad byl. Rád bych si ještě zahrál podobnou postavu jako v Hubačově inscenaci Hřbitov pro cizince, to byla nádherná role. Ale nelpím jen na těchto rolích.

Otázky šéfredaktora Vladimíra MayeraCo dneska vlastně hrajeme?

Rozhovor s Josefem Dvořákem jsem dělal pár hodin před jeho nedávným ústeckým vystoupením. Málem jsme ho nestihli, protože čerstvý sedmdesátník se na návštěvě u primátora zdržel o hodinu déle.

Když jsem šli dvě hodiny před vystoupením do jeho šatny přes pódium, technik se ho ptal: „Ta promítačka tady může zůstat?" Dvořák pro mě překvapivě odpověděl: „A co dnes hrajeme? Čochtana, aha, tak to musí pryč."

Poté mi to vysvětlil. „Opravdu se nezajímám, co zrovna hrajeme. My hrajeme tři hry a nedělá mi problémy dát jakoukoliv z nich."

V malé zastaralé šatně si pak dal kávu a probíral s divadelními kolegy fotbal.

JOSEF DVOŘÁKKarikatura: Josef Dvořák.

Narodil se 25. dubna 1942 v Horní Cerekvi, dětství prožil v Kadani.

Vyučil se automechanikem.

V letech 1965 - 1970 působil v Kladivadle v Ústí nad Labem.

V letech 1972 - 1990 byl v divadle Semafor. Nejdříve hrál s Jitkou Molavcovou a Jiřím Suchým, později vytvořil samostatnou skupinu. Ze stovek televizních rolí patří mezi nejznámější ty v seriálech: Nemocnice na kraji města, Rozpaky kuchaře Svatopluka, Byli jednou dva písaři, Arabela, Návštěvníci, Hřbitov pro cizince, Hospoda. Ve filmu hrál například v Jáchyme, hoď ho do stroje (1974), Lvi salónů (1978), Černí baroni (1992). Proslul rolemi vodníků a obecně tvorbou pro děti. Společně s Molavcovou a dalšími herci vytvářel sérii Malý televizní kabaret (1977 - 1990). Také propůjčil svůj hlas několika večerníčkům jako je např. Maxipes Fík, nebo Bob a Bobek.