Muž, tvrdící „Jsem úspěšný a bohatý", do kina Květen ale vzkázal: „Film má mluvit sám za sebe. Besedu uděláme až po promítání!"

Ocelot je pro svou zemi legenda. „Setkat se s ním v Teplicích je jednodušší než v Paříži," tvrdil mladý pár na AniFestu. Pravdu měl Michel u Pohádek noci: JSOU velkou inspirací k otázkám. Zaujmou a pobaví, dobro tu vítězí nad zlem, důvtip i dobré srdce poráží aroganci, aniž by byl divák podceňován. Pohádka? Ne vždy. Tibetský příběh je krutý, temné zase Zlaté město o princezně, která má být obětována nestvůře a režisér nás zavede i do země mrtvých.

Pohádky noci, šest exotických legend, si ve starém kině vypráví chlapec, dívka a promítač; mladý pár v nich také hraje a komentuje je. Dívka tak před příběhem z Tibetu dokonce odmítne být zlou princeznu, ale ti dva ji přemluví. Hezky to vymyslel autor, jehož výstavu „Skryté poklady Michela Ocelota" lze vidět v Mediatéce v budově Francouzského institutu v Praze až do 14.května. Tento Institut také režiséra Ocelota do Čech na zahájení výstavy v Praze i na AniFest 2012 spolu s vedením festivalu pozval.

Náš rozhovor s režisérem tvoří odpovědi na otázky Deníku i na dotazy diváků po projekci Pohádek noci v hledišti kina Květen.

Je pro vás zábavné dělat animované filmy?
Po celý svůj umělecký život si hraji s celou planetou, využívám pro své filmy různá kulturní prostředí, a tím je také poznávám.

Dítě bez pohádek

Použil jste jako námět pro Pohádky noci i příběh či pohádku, kterou jste měl rád jako dítě?
To ne. V mládí jsem se věnoval kreslení a k pohádkám se dostal až v dospělosti.

Smálo se publikum na AniFestu při Pohádkách noci tam, kde se podle vás smát mělo?
Ne vždy. Přišel jsem na promítání pozdě, až na svou pohádku z Tibetu. Podle reakcí publika na ten temný příběh musím říct, že jste byli ironičtější. Ale víte v původním příběhu dokonce princezna ani hrdinu nemilovala. Jen mu chtěla ublížit a žádala, aby snědl srdce svého oblíbeného koně, nejlepšího přítele.

Váš úspěšný film Kirikou a čarodějnice, příběh malého černouška, vyšel v ČR na DVD…
Viděli jste ho? Kdo z vás ho už viděl? (živě se zajímal)

Krátce před AniFestem 2012 ho uvedla i Česká televize…
Ale já myslel jeho promítání tady na AniFestu. Má druhý díl a už jsme dokončili i animaci třetího…
Ty příběhy znám z časů strávených v Africe. I pohádku Tamtamový chlapec, příběh Pohádek noci, znám odtud. Afrika zkrátka ještě občas do mého života zasahuje.

Využíváte africké animátory? Či je bláhové myslet si, že pohyby domorodců lépe naanimují oni?
(smích) To ano. Třeba pohyby černošek v Kirikouovi animovaly velice bílé animátory z Lotyšska.

Lidé si o něj řekli

Popravdě, nepůsobíte jako autor, který si vymyslí hrdinu a dělá s ním jeden film za druhým.
Už jsem nechtěl točit ani druhý díl. Ale chodili za mnou lidé bílí, černí, staří, mladí a všichni mi říkali: „Natočte další příběh Kirikoua!"
A protože jsem velice hodný, udělal jsem to a teď jsem dokončil díl třetí. Tvoří ho pět příběhů poskládaných dohromady, vychází z prvního filmu a je velice dobrý.
Všichni, kdo na něm dělají, jsou ve studiu v jedné budově na jednom patře… Třetí díl bude uveden ve Francii v únoru. Pak začnu zase psát…

Musí být zábavné spojovat různé příběhy a pohádky dohromady jako v Pohádkách noci…
Ano, je velice zajímavé dávat různé příběhy dohromady. Ale jsem asi moc hodný, takže některé z nich třeba krutý tibetský příběh bych sám nikdy nevymyslel.

Housle, flétna, buben

Africká pohádka Tamtamový chlapec (Tam Tam Boy) je příběh černouška s kouzelným bubínkem tam tam. Hraním na něj rovná spory, zažehnává boje, dělá lidi lepšími…
Ta pohádka je také o mém pocitu, jaké to je být umělec. Ve světě je pár pohádek o hudebním nástroji, který donutí lidi tančit; přestanou myslet na zlé věci a tančí. Většinou jsou to housle nebo flétna, ale u mě je to buben.

Co jste tím příběhem chtěl říci?
Ono to v pohádce i zazní. Jejím poselstvím je, že tím kouzelným nástrojem jste vy. A nezáleží na tom, jestli hrajete na nějaký klasický nástroj nebo třeba na PC.

Když jsou vaše filmy hotové, hledáte pak na nich chyby?
Svým animátorům říkám: „Nebojte se udělat to jednoduše, i když to bude ploché." Ale ne pokaždé se to povede. V Pohádkách noci se v posledním příběhu vrána pohybuje moc dobře. Je poznat, že to je dívka zakletá čarodějem. Ale já bych chtěl, aby i ona byla jednoduchá. Aby ani pozorný divák hned nepoznal, že je to ona.

Kde vaše filmy seženeme?
Na internetu a určitě v každém obchodě ve Francii. A to novější snímky, ale vyšlo třeba i moje DVD se staršími filmy „Skryté poklady Michela Ocelota". Ty nejstarší jsme pro něj museli restaurovat.

Povolíte svým animátorům rotoskoping? (tedy metodu, jakou byl natočen úspěšný Alois Nebel poznámka autora)
Ne, pane. Oni jsou jen dobří.

Stále používáte k vyprávění příběhů černé siluety. Mají pro vás dál své velké kouzlo?
Určitě. Černé siluety jsem začal používat už dávno, když jsem neměl peníze; byl to tehdy nejlevnější způsob animace.
Teď už jsem slavný a bohatý, ale stíny jsem si zamiloval. Jsou čisté a dobře se mi s nimi vypráví příběhy.

I Pohádky noci to dokazují. Děláte stíny dál klasicky?
Ne, dnes už nepracujeme s papírem a se světlem děláme je na počítači. Ale přiznávám pro 2D film jsem použil i 3D software, který se dokonale hodí pro práci s loutkami. V Pohádkách noci jsme jím animovali účes zlé sestry i tu vránu ale to byla chyba.

Režisér s taktovkou

Prozradil jste, že je pro vás hudba stejně důležitá jako animace. Říkáte autorům vteřinu po vteřině, jaké nástroje si do které scény přejete. Tvoříte si někdy zvuky i sám?
(úsměv) V příběhu Zlaté město v Pohádkách noci jsem měl pro zvuky davu k dispozici spoustu lidí. Velký sbor jsem dirigoval, taktovkou mu ukazoval, kdy má kdo jak reagovat. Zní to zajímavě.

Na čem jste v poslední době pracoval? A co chystáte?
Nedávno jsem dokončil film o Karlově mostě, promítal se jen v Praze.
A co bych rád udělal? Doufám, že natočím pokračování Pohádek noci mám totiž ještě v záloze pár příběhů.

Jak Michela Ocelota viděla Daniela Spěšná, jeho průvodkyně v Česku

„Michel Ocelot byl velmi milý společník. Všude přišel včas, volný čas rád trávil procházkami v Zámecké zahradě Teplic."

Po úvodním ceremoniálu festivalu Anifest 2012, když jsme v divadle čekali na interview pro TV a ostatní hosté si užívali raut a bavili se spolu, usedl ke stolku a psal pohledy svým známým. „Je to nejlepší způsob, jak dát někomu vědět, kde právě jsem a co dělám," řekl mi

„Vyhledával sladké dortíky a koláče, na rautu se nejvíc těšil právě na ně. A k obědu si dal rizoto, protože to bylo z jídelního lístku jediné jídlo, které mělo stejný název také ve francouzštině."

Kdo je Michel Ocelot

Michel Ocelot je nyní pravděpodobně nejvýznamnějším zástupcem francouzské animace. Narodil se v roce 1943 ve Villanche-sur-Mer na francouzské riviéře, ale díky práci rodičů strávil šest let dětství v západní Africe, v Guinei. Zkušenost s pozdně koloniálním režimem silně ovlivnila jeho pozdější tvorbu – pro estetiku jeho filmů lze často použít přívlastek „exotický", děj řady jeho příběhů se odehrává na černém kontinentě. Jeho oblíbeným tématem je téma kulturních rozdílů; představuje je jako přirozené a obohacující.

Ocelot se proslavil především celovečerními snímky „Kirikou a čarodějnice" (Kirikou et la sorciére, 1998), „Princové a princezny" ( Princes et princesses, 2000) a „Azur a Asmar" (Azur et Asmar, 2006), které u nás uváděla Česká televize. Fanouškům animace i odborníkům je ale známý už od 80.let jako tvůrce nezávislých krátkých animovaných filmů; za průlomový lze označit snímek „Tři vynálezci" (Les trois inventeurs, 1980), skvělou ukázku ploškové animace. Tato technika je i pro pozdější Ocelotovu tvorbu typická. „Tři vynálezci" i třeba „Princové a princezny" nezapřou inspiraci tvorbou legendární německé animátorky a režisérky Lotte Reiniger, jejíž filmy představují jeden z vrcholů ploškové siluetové animace.

Jeho zatím poslední film Pohádky noci (Les contes de la nuit, 2011) nás zavádí do starého kina, kde si trojice vypravěčů vymýšlí příběhy, které následně uvádí v život na plátně. Šest různých exotických legend o zakletých vlkodlacích, mluvících koních a proradných princeznách. Stejně jako u všech Ocelotových filmů je výsledkem uhrančivě krásná pohádka s exotickým nádechem pro děti i dospělé.

Ohlasy na Pohádky noci:

„Ocelot primitivní siluety s bravurou rozhýbává před nesmírně propracovanými kulisami, které pečlivě čerpají z estetiky toho kterého prostředí a doby. Vypráví s lehkostí, která je jen zdánlivá: stojí za ní dekády práce a zkušeností…nabízí čistou filmařinu a ryzí krásu…"

(lidovky.cz, Vojtěch Rynda)

„Ocelotovy příběhy mají obrovské kouzlo a originalitu ve formě a pohybu tmavých siluet."

(Hollywood Reporter)