Přát, hrát i zpívat písničky s jeho slovy, ale i poděkovat přišli mj. Lucie Bílá, Richard Müller, Aneta Langerová, Vojtěch Dyk, Michael Kocáb, Michal Pavlíček, Michael Kocáb, Petr Hapka… A jak na říjnové koncerty vzpomíná oslavenec, narozený ovšem již 23. července? „Byly to večery svérázné, dojemné, působivé," ohlíží se. „Nevybíral jsem písně ani interprety, ale utajená mi nezůstala. Bylo do ní zapojeno tolik lidí, že by to nešlo, viděl jsem i zkoušky. Ale dárek to pro mě byl velký se vším všudy," usmívá se.

Jana až z Londýna

Michale, řekněte, dojalo vás to?
V takových případech se člověk dojetí neubrání, vždyť nejsem robot. Přišla a zahrála či zazpívala kvůli mně spousta lidí, někteří ze Slovenska, Jana Kirschner dokonce až z Londýna. A nejen skvělí zpěváci, i vynikající instrumentalisté, Michal Pavlíček, Radek Pobořil, Petr Malásek, Robert Balzar… prostě ti nejlepší z nejlepších. Vytvořili orchestr pro tu jedinou příležitost, aby mi udělali radost. Nad tím se nelze nedojmout. Navíc Státní opera byla vyprodaná, a to byly lístky dost drahé! A když pak plné divadlo vestoje tleská, člověk si řekne: To, co dělám, má smysl!

A vy jste o tom snad vůbec kdy pochyboval?
Jistě. Umělecká tvorba je sice krásná, ale i zrádná. Když jako strojní inženýr postavíte most, vidíte, že stojí a že má smysl. Když uklízečka vytře podlahu, vidí, že je čistá. U umělecké tvorby tohle nikdy hned nevidíte. Stejná věc může vyvolat lhostejnost, odmítnutí nebo naopak nadšení; nikdy tak vlastně nevíte, jestli to, co jste vytvořil, je dobré. V tomhle ohledu je umělecká tvorba dost krutá.

Někdo čím je starší, tím je dojímavější? Máte to stejné?
K projevům stařeckosti asi opravdu patří stále častější ronění slz, ale mě to zatím nepotkává. Dojímám se nad stejnými věcmi jako ve dvaceti.

A ohlédnete-li se…?
Měl jsem dobrý a pestrý život, ve kterém bylo hodně příležitostí k dojetí. Zažil jsem ruskou okupaci Československa, měl jsem možnost v listopadu 1989 promluvit k milionu lidí. Takové záležitosti dojmou, i když se musíte tvářit, že dojatý nejste, aby vám vůbec bylo rozumět. Obecně si myslím, že člověk, který se nedokáže dojmout, o hodně přichází.

Štve mě neserióznost

Co vás dokáže naštvat?
Neserióznost. Třeba když někdo přijde na schůzku pozdě a nepřipravený. To mi připadá nefér.

Vystoupil na vašem narozeninovém koncertě ve Státní opeře i interpret, s nímž jste doposud nespolupracoval? Zažil jste v tomto duchu překvapení?
Ne. Je sice pravda, že jsem ještě nenapsal písničku pro Anetu Langerovou, ale Aneta se jako jeden z interpretů podílela na jedné z mých desek, Tante Cose Da Veder. Na zmíněném koncertě zazpívala písničku z alba Hany Hegerové, což je samo o sobě odvážné, a zazpívala ji po svém a dobře. To pro mě bylo překvapením.

A co zajímavá spojení…?
I ta pro mě byla překvapivá. Například když Michael Kocáb s Lucií Bílou zpívali píseň S cizí ženou v cizím pokoji jako duet; měl jsem pocit, že teprve teď dostala tato píseň ten správný smysl. Že se po pětadvaceti letech sklenula do dokonalého výrazu a smyslu.

Ze kterého jména u interpretace vaší písně jste měl v textařské kariéře největší radost?
Obrovskou radost mi udělalo, když moje texty zpívala Hana Hegerová, to byl rok 1987 a já jsem byl naprosto neznámým textařem, který se pohybuje kdesi mezi hazardními hráči. Bylo to pro mě splnění snu; vyletěl jsem vlastně z nuly rovnou do stratosféry. Od té doby už mě nic nemohlo zaskočit. Bylo ale hodně věcí, které mě potěšily. Nedávno například nazpíval jednu baladu s mým textem Zdeněk Svěrák, se kterým jsem doposud nikdy nepracoval. Taky mě těší, když se někdo ne tak známý stane díky mým písničkám známějším. To je případ Nadi Válové, která ve Státní opeře vystoupila s písní V úzkých. Už při zkouškách z ní byli všichni úplně pryč. A pak mi gratulovali, že jsem ji vlastně našel…

Vojta Dyk je zjev(ení)

Koho jste ještě takhle našel? Třeba i Vojtu Dyka jako zpěváka?
Vojtu jsem angažoval ještě v době, kdy ho málokdo znal. Byl jsem na jeho absolventském představení na DAMU a líbil se mi. Když vystupoval v našem lyrikálu Kudykam, byl na počátku své dráhy. Nemůžu si ale myslet, že by si ho nikdo jiný nevšiml; naopak Vojta je zjev předurčený k tomu, aby si ho všiml kdekdo.

Album Tribute zachycuje celý koncert, nic z proběhlých večerů na něm nechybí…
Je to tak, zaznamenává celý koncert, dokonce živé zážitky z něj překonává! Příklad: první den nemohla vystoupit paní Věra Nerušilová, měla jiné závazky, ale přišla a vystoupila alespoň na druhém koncertu. A na albu samozřejmě je. Kromě toho se u každé písně dalo vybírat vždy ze dvou pokusů, a tak je na albu opravdu to nejlepší.

Jste pro vydávání živých alb?
Obecně ano. Samozřejmě i živá věc se může zpracovat hodně špatně, nároky na mistra zvuku jsou zde extrémní. Jiné je zažít a slyšet koncert na místě a něco jiného je, jak zní z média. Jsem šťastný, že album Tribute „vyráběl" Michal Pekárek, s nímž spolupracuji už léta. Konečnému zvuku alba věnoval hodně práce a na výsledku je to znát.

Hlídal jste si konečnou podobu desky?
To ne. Album považuji za dárek pro sebe, tedy jsem do jeho podoby nezasahoval.

Zpracovali Radek Strnad a Zdeněk Brouček