Působivé album „Ztracené písně", součást projektu Humanita, vzniklo na teplické Střední škole obchodu a služeb jako pocta všem, kteří bojovali a trpěli v době nesvobody v letech 1939 až 1945.

Zahrnuje trvalou spolupráci s Památníkem Lidice, Památníkem Terezín, Javoříčkem, desítky výstav i instalací. Žáci již vystavili práce v Lidicích, Terezíně, Teplicích i v Letech. Ztracené písně se po sedmdesáti letech staly díky projektu písněmi nalezenými. Ožily.

Žanda Frýdová, dcera spisovatele a básníka Frýda, vzpomíná: „…tatínkovi vytryskly slzy. A pak mi poprvé vypráví o válce, o jednom miminku, které se nesmělo narodit, o všech nesmyslně zabitých. Jedeme spolu do Terezína, hrdlo se mi svírá při pohledu na ty krásné obrázky dětí, které se učily Abecedu květovaného koně, ale než si ji stačily osvojit, udusil je nacistický plyn."

Autoři Karel Reiner (1910 1979) i Norbert Frýda (1913 1976), pronásledovaní za 2. světové války podle tzv. norimberských zákonů, pro děti ze židovských sirotčinců spolu složili pásmo Květovaný kůň.

Více řekl Michal Hrubý, kapelník Květovaného koně, ex člen Neočekávaného dýchánku. S kolegy a sborem dívek ze zmíněné školy točili CD tam, kde dřív písně opery Ester zněly. Za sychravé zimy v Magdeburských kasárnách v Terezíně.

ČTYŘI ROKY „NA KONI"

Byla logická sestava, v níž jste Koně natáčeli? Zuzana Hanzlová (zpěv, flétna), Petr Tichý (kontrabas), Jarda Svoboda (harmonium) a Michal Hrubý (klarinet)?
Byla, my tak fungujeme už čtyři roky.

V těch písničkách je dost melancholie a smutku..
My jsme si je tak upravili, dochovaly se jen melodie. Třeba Esteřina píseň…

Ceníte si původních verzí?
Písničky z Květovaného koně se snažíme hrát co nejvěrněji. Oni je hráli jen na piáno se zpěvem, žádné nahrávky se nedochovaly.

ŠEST KONCERTŮ ROČNĚ

Jak často hrajete?
Docela často, letos jsme měli už pět, šest koncertů. Všichni hrajeme ještě v jiných kapelách.

Je pro vás CD celek, či je pro vás některá píseň zásadní?
Všechny jsou zásadní. Ale třeba Mordechajova modlitba je dost silná skladba a moje favoritka je Jak se vdávala cesta. Ale hraju je rád všechny.

S Květovaným koněm točilo CD pět sedmnáctiletých dívek, studentek teplické školy. Jaké bylo točit s někým, koho neznáte? To vám asi nikdo nenařídil, že?
Ne, to vymyslel Petr Tichý. A to hlavně proto, aby do projektu byla ještě víc zapojena ta škola, která album zaplatila a vydala.

Zdeněk Pešek mezi dívkami dělal konkurs, před natáčením nebyla zkouška. Proč?
My ji ani nechtěli, řekli jsme, že to ty studentky naučíme až ve studiu.

BEZ ŠICÍCH STROJŮ

Co na albu bylo nejtěžší? Třeba ubránit se patosu?
Tak bych to neviděl, ty písničky hrajeme už čtyři roky. Ze začátku jsme k albu nesměřovali. CD vzniklo tak, že jsme hráli v Terezíně na výstavě teplické výtvarně-řemeslné školy, která se svými žáky pořádá víc akcí týkajících se Terezína, jeho temných období, hlavně holocaustu. Kostýmy ke hře Staročeská Ester měli udělat tak, aby si uvědomili, že v roce 1943 v ghettu neměli žádné šicí stroje ani materiál. Na té výstavě jsme pak hráli a když nás Zdeněk Pešek slyšel, řekl: „Tohle nahrajeme, uděláme cédéčko!"

Hrajete víc písní, než jich má CD, zazní dnes v muzeu v Ústí i někdy v zahraničí? A co klipy?
K tomu zatím nedošlo. A na YouTube se dá najít několik písniček z koncertů.