„Všichni dělali zadarmo, včetně malých indiánek a malých kluků, kteří si hráli na vojáky. Stál dost energie, ale užili jsme si to. Kdyby investoval do jeho efektů tolik peněz kdokoli jiný, přišlo by ho to na statisíce,“ odhadla Dusilová.

Těší ji, že má na CD text básníka Tomáše Tajchnera z Ústí. A píseň Indiánky zahrála na lodi Cargo Gallery na Labi ve Vaňově v sobotu večer jako poslední.

Vaše Indiánky jsou dlouhé…
To jsou, ale to nevadí. Je to troufalý, ale jsem ráda, že dostaly i vizuální podobu.

Na vašem koncertě na lodi maminka kojila miminko. I vy máte malé dítě. Děláte nezávislou muziku, jezdíte po Evropě i po USA s divadelní skupinou Spitfire Company. Je těžké se tím vším uživit?
Nemůžu si stěžovat. Jsem ráda, že nás nechali dělat v Americe vlastní krátké věci, měli jsme možnost ukázat, co v nás rezonuje. Těší mě, že tam byla premiéra mimo České centrum. Že se odehrála na americké scéně, kde umělci běžně vystupují. To byla pro mě další zásadní věc, kvůli které jsem do toho šla. Ráda objevuju světy, když jedu do reálného prostředí, než když mám hrát v české sokolovně. Narážím na vlastní minulost, na podporu české komunity… Těší mě hrát tam, kde působí běžně místní umělci. A když dnes jezdíme se Spitfire Company, člověk dostane i honorář. Když jsme jezdila čtyři roky po Americe s kapelou, sama či s kolegou, vždy jsem do toho nacpala pár desítek tisíc. Ale Spitfire Company je dnes úspěšná tanečně divadelní společnost, má renomé, hraje na dobrých evropských scénách. Nedostaneme velké sumy, protože je to nákladné na výpravu, ale jistá satisfakce tam je.

Je to pro vás hodně důležité?
Zahraniční výlety jsou pro nás dost důležité. Vidíme jiný přístup, profesionalitu, často tam lidi o dost víc dřou. My pořád máme připomínky, je tam negace. To narážím sama na sebe…

Proč hrajete tak často sólově?
Má kapela Baromantika má zvýšené nároky na vystoupení, aby publikum dostalo svou kvalitu. Tak hraju často sama a dostanu se do menších zajímavých míst. Jsem zvukově flexibilnější, než je moje hraní s kapelou.

Svého času jste byla členkou kapely Lucie, poté s vámi založil David Koller skupinu Pusa. V roce 1996 jsem o ní napsal: „David Koller má novou Pusu“. Do jaké míry to byla pravda?
Bylo to tak. Měl s baskytaristou Markem Minárikem a se mnou tu kapelu.

Vrátila se Lucie i Alice, co Pusa?
Taky se občas zasním, jaké by to bylo. Ráda bych zresuscitovala na pár koncertů Sluníčko, ale Pusa není třeba. Já i David si občas písničky z repertoáru Pusy zahrajeme.