Kliknutím zvětšíteJak dlouho se tomuto řemeslu věnujete?
Klub ochotníků a přátel loutkového divadla nazvaný Sváťovo dividlo hraje od roku 1997, tedy dvacet let.
Kolik kolegů v té době bylo v porovnání s dneškem?
V době, kdy jsme začínali, určitě nebylo tolik souborů jako nyní. Dnes jich je tak o polovinu až dvě třetiny více.
Jak rozsáhlý je váš repertoár? Píšete si pohádky sami?
Snažíme se každý rok dělat jednu až dvě pohádky. Ty si píšeme svoje na motivy těch, které už všichni znají. Máme i vlastní písničky a vše je upraveno pro loutkové divadlo.
Kolik loutek máte?
Loutek máme ve sbírce tři stovky, jsou k vidění v Galerii marionet v litoměřické hvězdárně a na hraní jich potom máme kolem sta. Loutky jsem si ze začátku vyráběl sám, ale pak už nebyl čas, tak jsme si sehnali loutkáře Františka Pešána z Mnichova Hradiště, který nám dodává loutky a kulisy. A obojí umí dobře.
V roce 2016 bylo loutkářství zapsané na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Co to pro vás znamená?
Radost. Je pěkné, že byla uznaná práce, kterou loutkáři provozují, vždyť české loutkářství je velikánský fenomén. Soubory existovaly už za první republiky, tenkrát každý doktor, lékárník nebo učitel šel po práci do Sokola či jiného sdružení a hrál divadlo. V té době bylo přes 3 000 souborů, nebyly televize a lidé se víc sdružovali. Na popud toho jsme v zimě, kdy je galerie zavřená, začali s výstavou loutek objíždět města.
Kam si vás všude zvou?
Jezdíme pravidelně do Prahy, Liberce i na Moravu. Sem tam i do zahraničí.
Umíte hrát i hry pro dospělé?
Pro dospělé pohádky hrajeme, ale opravdu tak, jak je hrajeme pro děti, bez pitomostí. Mluvím na ně jako na děti a jim se to moc líbí. Jen sem tam něco lehce upravíme, třeba nedávno jsme hráli na oslavě padesátin a vlk se jmenoval po jednom našem politikovi, byla to legrace. Ale hrajeme určitě nejraději pro děti.
Blíží se vzpomínkové akce na 17. listopad 1989. Co to pro Vás znamená?
Letos jsem bohužel pryč, ale lidi, co se podílejí na těchto akcích velmi dobře znám. Společně se Zdeňkem Bártou nebo Vláďou Římalem jsme tenkrát stáli u začátků Občanského fóra, kde jsem byl tak trošku aktivní člen. Loni jsem se akcí v Litoměřicích zúčastnil a myšlenku vždycky rád podpořím.
Na zdech obnoveného rockového klubu Jemafor visely fotky litoměřických „mániček“. Jedna z těch fotek byla i Vaše, jak na tu dobu vzpomínáte?
Všichni jsme tenkrát byli typické, režimem pronásledované „máničky“. V Litoměřicích se moc naživo nehrálo, ale za bigbítem se jezdilo na zábavy po okolí, hlavně do Štětí, kde byla spousta kapel. V těch sedmdesátých a osmdesátých letech se všichni se všemi znali a lidi se víc scházeli. Vždycky se měl člověk kde vyspat a věděl, že mezi bigbíťákama není sám, byť i daleko od domova. Víc se lidi kamarádili a bylo to fajn.
108
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
